Lívia Eleonora Leo

7. května 2017 v 14:15 | Admin |  Aktivní profily



Rodina:
Matka: Laura Isabella Leo
Otec: Jonathan Ryan
Bratr: Frederick Ryan

Práce: Novinářka na volné noze

Lívia není nikterak vysoká, ale ani nijak zvlášť maličká. Měří krásných 172 cm, což se k jejímu celkovému vzhledu perfektně hodí. Její postava je štíhlá, ale ženské křivky jí vůbec nechybí. Právě naopak. Nejen, že je moc pěkně vyvinutá přes hrudník, ale má i kulatý a pevný zadeček, na který je právem hrdá a moc ráda ho dává na odiv.
Co se jejího obličeje týče, zdobí ho dvě čokoládové oči, které lemují husté černé řasy. Její pleť je spíše světlá, ale v létě se dobře opaluje. Málokdy se spálí a většinou dosahuje zlatavých odstínů. Její pokožka je posetá několika milióny drobných pih, které snadno zahlédnete, pokud přijdete blíže. Nejvíce hrdá je na své vlasy, jež v létě chytají až nazrzlé odstíny, naopak v zimě jsou světlounce hnědé. Nenechá si na ně sáhnout, jsou její chloubou stejně, jako je chloubou vlka jeho ocas.
Jemnému obličejíku dominují plné rty, které si přímo říkají o to, aby se do nich někdo zakousl. A to Lívia často dělává. Mnohdy ji uvidíte, jak si nervózně či rozverně kouše spodní ret. Obzvláště mužskou populaci to svádí k tomu, aby si kousli také, ale nenechte se zmást. Přes to, že Lívia si ráda zaflirtuje nebo jen nevinně zakoketuje s nějakým mužem, neznamená to, že s ním hned hupsne do postele. Trvá nějaký čas, než vám dovolí ji políbit. O polibek si buď sama řekne, nebo se na vás vrhne. Někomu se to může zdát troufalé, ale u ní je to zcela normální. Ráda svádí opačné pohlaví a s oblibou si s jejich zástupci hraje. A že to opravdu umí. To pak hraje hru na kočku a na myš. Buď si ji získáte, nebo odejdete s prázdnou. Tak či tak, můžete se utěšovat myšlenkou, že jste to zkusili.
Lívia nemá žádné piercingy, zato vlastní opravdu skvostné tetování. Její záď a kousek zadečku zdobí rozkvetlá třešňová větvička táhnoucí se od místa nad zadečkem, přes bok a nahoru do středu zad, kde také končí. Zda má pro ni nějaký hlubší smysl, to nikdo neví. Je to snad znak její něžnosti a ženské křehkosti? Kdo ví. Na kotníku má vytetovaný rozkošný houslový klíč, který - jak je známo, značí její lásku k hudbě.
Čeho si ale na první pohled zcela nevšimnete, jsou drobné bílé jizvičky nerovnoměrně rozprostřené po celém jejím těle. Nejhustější a nejspletitější se vyskytují v oblasti prsou, břicha, klína, stehen, paží a zápěstí. Velkou část na zádech zakrývá tetování třešňové větvičky. Nejsou tak snadno viditelné, ale pakliže se budete soustředit, objevíte je. Jizvy pochází z dob, kdy ji otec brutálně znásilňoval a bil. Dříve se je snažila skrývat, ale teď je bere jako důkaz své obrovské síly. Důkaz toho, že překonala všechno špatné, a že ani přes snahu otce, sprovodit ji ze světa, je stále mezi námi. Hlavu nosí vzhůru a na své 'nedokonalosti' je hrdá. Ačkoliv by někdo mohl říct, že jí hyzdí tělo, opak je pravdou. Sedí k ní naprosto dokonale, že byste si ji bez nich ani nedovedli představit.
I když se to na první pohled nezdá, Lívia je velmi silná jak fyzicky, tak psychicky. Nikdo neví, kde se v ní ta síla bere, má snad kořeny v její spletité minulosti? Můžete si být jistí, že i když Lívia působí jako jemná a křehká dívka, uvnitř i na povrchu je velmi silná. Nenechá sebou vytírat podlahu, ani sebou mávat jako s nějakým podřadným tvorem. Má svou hrdost a umí si postavit hlavu. Je tvrdohlavá, cílevědomá a ambiciózní. Po psychické stránce je velmi složitá. Je těžké odhadnout, co se jí právě honí hlavou. Je ale velmi empatická a často se nechává ovládat emocemi. A i když se zdá, jako mírumilovná subinka, dominance jí opravdu nechybí a pro ostré slovo nejde daleko. Uznává autority, ale někdy má problém se podřídit. Zvlášť, pokud si myslí, že dotyčný není hoden její úcty a respektu. A to je pak opravdu těžké donutit ji k poslušnosti, nebo dokonce k poddanosti.

Historie Lívie Eleonory Leo, která si s oblibou nechává říkat "Liv", je spletitá a ne příliš růžová. A já vám její příběh budu vyprávět…
Lívia se narodila do téměř šlechtické rodiny jako nežádoucí potomek. Její otec potřeboval syna. Jeho následníka, kterému předá své statky a zodpovědnost nad jeho ne příliš velkým, však milovaným panstvím. Bylo naprosto jasné, že když mu jeho manželka nedá syna, zcela určitě jí zahne s jinou. A tak se taky stalo. Líviin otec si našel milenku, která mu porodila vytouženého syna. Jediné, co Líviině matce zbylo, bylo přetrpět svou sokyni. Lívii tudíž vychovávala sama, a co si budeme povídat, zvládla to opravdu bravurně. <{r> Jak Lívie rostla, stále více a více se snažila přiblížit otcově představě silného, odvážného, nebojácného a tvrdého následníka, kterého tolik chtěl. Ačkoliv byla Lívia silná a odvážná, nebyla až tak nebojácná a tvrdá určitě ne. Byla dobromyslná, hodná a ke všem láskyplná. A v neposlední řadě také plná zášti a nenávisti k nevlastnímu bratrovi, který byl vším, co její otec chtěl. Z jejího pohledu to byl však jen blonďatý, arogantní, narcistický pitomec bez špetky vkusu a skromnosti.
Zatímco její nevlastní bratr byl vychováván v luxusu a měl náležitý výcvik, Lívie trávila svůj život s matkou v menším rodinném domku. Svůj čas však trávila v sedle svého věrného bělouše Arista, který s ní procestoval obrovský kus světa. Vychovávala ho od hříběte a jezdila s ním po lesích a lovila zvěř. Nutno podotknout, že se Lívia naučila mistrovsky střílet jak z luku, tak i z kuše.
Ale v celém její životě i přesto skvěla jedna velká a velice důležitá tečka. Tou tečkou bylo něco, co by nepřála ani největšímu nepříteli. Dodnes o tom jen velice nerada mluví a je úspěch, když něco ze své minulosti prozradí. Aleabych přešla k věci… Líviin otec nebyl spokojený s dcerou, kterou mu manželka povinula, ale přeci jen v ní našel jedno určité zalíbení. Ale určitě ne jako v milované osobě. Již od útlého věku 8 let ji pravidelně zamykal ve sklepě a zkoušel na ní různé své experimenty. Bylo na denním pořádku, když do její kůže řezal nožem nebo jí kladívkem lámal kosti. Jednoduše zkoušel, co vydrží. Ale nic z toho nebylo tak hrozné jako to, co přišlo po odbití 9. roku života.
V den jejích narozenin jí dal ten nejhorší dárek, a sice to, že ji poprvé znásilnil. Tuhle vzpomínku si Lívia z hlavy jen tak nevymaže a mnohokrát se stává, že jakmile zavře očí, vidí jeho ohavnou tvář a ty strašné zvuky, které vydával, než se na ni se zachroptěním sesunul. Tehdy to mladičká Lívie nechápala, byla nadšená z toho, že jí otec věnuje alespoň nějakou pozornost. Ačkoliv to vyžadovalo mnoho bolesti a slz, vydržela to. Alespoň v rámci možností. Až do jednoho osudného dne.
Bylo naprosto jasné, že převzít otcovi statky může jen prvorozený potomek. A tím byla Lívie. Jenže její otec si to moc dobře pojistil. Jednou v noci k ní poslal bratra, který ji měl zabít. Jenže plány mu překazil pes, který ho z okna zahlédl v Líviině pokoji a dal se do zběsilého štěkotu. Lívii se podařilo z domu uniknout s nejpotřebnějšími věcmi jen tak tak. Ve strachu před svým otcem a bratrem se skrývala několik dní ve stájích, ale nakonec se rozhodla nadobro opustit svůj domov. Osedlala Arista, na jeho sedlo přivázala své věci a za hlasitého dunění jeho kopyt se ztratila v roušce tmy. Její cesta však ještě neskončila. V průběhu cesty ji překvapila smečka rozzuřených vlků. Jakmile zaslechla vytí, věděla, že je to špatné. Pobídla Arista do trysku a uháněla lesem, dokud ji z koně neshodil vlk. Vyskočil odnikud a shodil ji z koně. Nyní, ležící pod ním a třesoucí se strachy s hrůzou očekávala, co se stane. Vlk na ni cenil své ostré zuby a cvakal čelistmi. A pak? Pak si pamatuje jen vyděšené ržání svého koně a neustupující bolest v oblasti krku.
Probudila se uprostřed lesa. Stmívalo se, od incidentu uběhl celý den. Její šaty byly od krve a celé tělo ji bolelo. Několik minut bylo ticho, klid. Ale jak padla tma, všechno bylo najednou ještě horší než kdy dřív. Svíjela se v křečích a bolestech, které v životě nezažila. Křičela, křičela o pomoc do doby, než jí hlasivky vypověděly službu. Slzy jí zaschly a ozvalo se několik křupnutí. Lívia se jen svíjela. Už nemohla křičet. Zbývalo jí jen trpět. A pak se ozvalo poslední křupnutí. A pak už nic než tma…
Lívia se probudila za svítání. Přežila svou první přeměnu, dobrý začátek. Cítila se domlácená, zničená a rozbolavělá, ale byla v pořádku. Zvedla se na nohy, ale po pár krocích s vrávoráním opět upadla. Ucho jí ovanul teplý dech, a když se otočila, pohlédla do oříškových očí svého věrného bělouše. Štěstí se rozplakala a vrhla se mu kolem krku. Byla překvapená, že se mu nic nestalo. Utekl, měl obrovské štěstí, že se ho smečka rozhodla nechat utéct. A vrátil se. Vrátil se pro svou paní. Lívia se vydrápala do sedla a pobídla koně do kroku. Vydala se neznámo kam, za neznámo čím, ale jedno bylo jisté, někam, kde ji přijmou.
Nyní už nebyla obyčejný člověk. Byla člověk, který se dokázal za hrozných bolestí proměnit v nádherné, skvostné a naprosto dech beroucí stvoření. Ve vlka. Prošla za celou dobu svého putování mnoha přeměnami, tolik, kolik si ani člověk nedokáže představit. Čím větší pořadové číslo však nesla přeměna, tím méně bolestivá byla. Lívia sílila a rostla. Nebyla už to malé vyděšené štěně, ale ještě pořád si nebyla ničím jistá. Neuměla lovit, stopovat, ani nic podobného. Rozhodla se tedy co nejdříve vyhledat někoho, kdo byl stejný jako ona. A opravdu se jí to povedlo. Narazila na město vlkodlaků a začlenila se mezi jeho obyvatele. A k jejímu štěstí, zjevně nebyla jediná, kdo se potýkal se svým problémem.
Naučila se všemu, co bylo potřeba. Stopování, lovu, hierarchii smečky, ale hlavně si našla vytouženou práci a začlenila se mezi běžné obyvatele města. Každý den však v němých tvářích hledala svého otce nebo bratra. Žila v neustálém strachu, že ji najdou a zabijí. Zlepšilo se to až po několika staletích, kdy jí bylo naprosto jasné, že otec i bratr musí hnít hluboko pod kytkami. Až potom si oddechla, až potom si dovolila skutečně žít. Přidala se k tamní smečce vyvrhelů pod nadvládou samozvaného diktátora Nikolaje. Nevěděla, čím to, že právě ona se mu dostala pod kůži, ačkoliv to nikdo jiný před ní nedokázal. Nabídl jí místo po svém boku, možnost vládnout a vést vlky. A ona to přijala. Stala se jeho družkou a vládla tlapou spravedlivou. Mnohdy bylo potřeba vlky zklidnit a ukázat jim, kde je jejich místo. Ona se to časem naučila a její sebevědomí rostlo. Jako alfa si připadala neporazitelná.
Až do dne, kdy Nikolaj beze slova rozloučení odešel a zanechal ji všemu napospas. Ještě mnoho měsíců potom se o smečku náležitě starala, ale bylo jasné, že mladá a ne příliš zkušená vlčice to sama nezvládne. V té chvíli nastoupil na scénu Gabriel. Pověstný lovec vlkodlaků, jehož arogance sahala až do nebes. Dokonce si troufl přijít za ní a pokusit se ji sesadit ze samého vrcholu hierarchie. Byla to dlouhá hádka dvou neuvěřitelně tvrdohlavých vlků a ani jeden z nich se nemínil vzdát. Gabriel věděl, že má nad mladou alfou převahu a ona to věděla taky. Jen se nechtěla vzdát toho, co jí patřilo. Ale i ona nakonec odsunula svou hrdost stranou a svolila Gabrielovi, aby převzal smečku a posadil se na její místo. Oba měli předem jasně danou dohodu a Lívia mu opravdu ustoupila. Zařadila se zpátky do smečky, tentokráte už ne jako alfa, nýbrž jako právoplatný člen.
A tak vznikl Arcaton pod vedením Gabriela, v němž se Lívia rozhodla natrvalo usadit a jen tak smečku neopustit. Za tu dobu se změnila, hodně, více, než si myslela, těžko říci, zda-li k horšímu nebo k lepšímu. Jedno je ale naprosto jasné - už to není ta ustrašená chudinka. Stal se z ní pravý opak a její síla v tichosti roste i nadále. Třeba si jednoho dne vezme smečku zpátky, kdo ví?

Ve vlčí podobě dosahuje Lívia průměrné výšky vlčice. Její tělo pokrývá hustá, huňatá a na dotek velmi jemná sněhově bílá srst, která ji dělá větší a mohutnější než ve skutečnosti je. Ale nepředstavujte si žádného obra. Je tak akorát. No, možná přeci jen trošku mohutnější. Pod touto vrstvou bílých chlupů se skrývá pevné a svalnaté tělo. Má silné, však poměrně malé tlapy zakončené ostrými drápky na každém prstě. Uši má menší, pěkně tvarované a uzpůsobené k perfektnímu vlčímu sluchu. Její zuby nejsou nijak veliké, zato jsou ostré a čelisti mají pevný a silný stisk. Jednoduše řečeno, když kousne, tak nepustí. Její největší chloubou je její ocas. Je o něco delší než mají ostatní vlci. Je neuvěřitelně huňatý a v zimě ho používá jako přikrývku nohou nebo obličeje. Její oči jsou světlounce šedé, až stříbrné. Ve tmě však získávají o něco tmavší, až téměř černý odstín. Líviina srst je v letních měsících řídká, aby se nepřehřívala a v zimním naopak velmi hustá tak, aby udržela tělesnou teplotu. Lívia je ve vlčí podobě stejně, jako jiní vlci velmi citlivá na vibrace. Její smysly se zostří a sluch zesiluje. Což sice není nic nového, ale Lívii to nepřestává překvapovat. Lívia je spíše lovec než bojovník. Její tělo je tedy uzpůsobeno spíše k rychlému běhu, hbitým obratům a rychlým reakcím. Je sice psychicky neskutečně silná, ale ve své vlčí podobě vyniká spíše v rychlosti, hbitosti, vytrvalosti a obratnosti než v síle. Také je moc dobrý stopař, což jí dává možnosti stát se opravdu vynikajícím lovcem.



Další informace


Mazlíček:
Jméno: Aristo
Charakteristika: Aristo je typickým zástupcem koňského druhu. Tento mohutný a statný hřebec se pyšní především svou velikostí a oddaností. Je to nádherný bělouš s poněkud delší a vlnitou hřívou a ocasem. Dlouhá kštice mu roztomile spadá na čumák nebo je zapletena do úhledného copánku. Aristo je s Lívií už od hříběte a ona ho má naučeného na spoustu triků. Aristo je věrný, oddaný a ochotný. Jen poněkud temperamentní. Pokud ho má pod sedlem někdo jiný, je nervózní a většinou odmítá spolupracovat. Jinak je velice učenlivý a pro Lívii velmi důležitý.

Vždy má u sebe svůj luk a toulec se stříbrnými šípy a umí střílet lépe než kdokoliv jiný a to i z koňského hřbetu. Být vámi, moc se jí do cesty nepletu.








 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama