Maxmilian Kingston

7. května 2017 v 16:54 | Gipi |  Neaktivní profily






Matka: Tamara Kingston (Po smrti)
Otec: Jeremy Kingston (Po smrti)
Sestra: Kate Kingston (Žije a je vlkodlak - Je jí 73 let)
Práce: Chovatel okrasného ptactva




Na první pohled roztomilý, mladý mužík výškou něco přes 180. Je to vlastně takový milouš, který by neublížil ani mouše, hledí si svých věcí a svého nudného života, který nikdy nebyl ničím zajímavý. Byl jenom hrozný a hrozný. Tenhle milouš, ačkoli se zdá jako pravý lidumil, opak je pravdou. Lidi, jakékoli rád nemá a straní se jich. A to z jednoho prostého důvodu - Má z nich strach, ačkoli je monstrem z temných a zlých snů. Bojí se, že mu ublíží, kdokoliv, bojí se i malého dítěte, které se k němu až příliš přiblíží, či ho dokonce vezme za ruku, věřte, že kdyby měl po ruce nějaký kastrol nebo pánev, tak by to dítě snad přetáhl po hlavě! A pak by zešílel z toho, že vlastně někoho zabil. Ale pravděpodobnější je to, že by utekl někam pryč, prostě se bojí, bojí se cizích doteků, cizích lidí, jakmile se k němu někdo přiblíží blíže jak tři metry, začíná panikařit a skoro ječet, aby jste mu neubližovali, je hodně paranoidní a i když se vlastně jedná o pouhé pětileté dítě, on v tom dítěti vidí sadistického démona, který vezme do ruky nůž a Maxe zabije a pak si ho k obědu! Což tedy znamená, že v lidské podobě se vůbec neumí bránit, nemá ani nějak zvlášť vyvinuté svalstvo, takže ho přeperete velice snadno, ale riskujete jeho zešílení z naprostého, panického strachu. Jeho by zbila i nějaká malá holka! Určitě by ani nepomohlo, že by na ní koulil ty svoje roztomilé, čokoládově hnědé oči a smutný výraz, týraného štěněte. V šechny děti jsou démoni! A jejich rodiče, sourozenci a prarodiče taky!
Jediné doteky, které snese, jsou ty zvířecí. Nevadí mu se dotýkat zvířat a aby se zvířata dotýkala jeho. Vždy měl zvířata rád, ale od té doby, co je vlkodlakem, se ho zvířata bojí a to ho strašně moc mrzí, protože zvířata jsou to jediné, čemu věří. Stěží se mu povedlo přesvědčit papoušky, že se ho nemusí bát, asi by nepřežil, kdyby se ho báli jeho jediní kamarádi se kterými si povídá a svěřuje se jim. S nimi se i směje a je opravdu rád, že žije. Se svými papoušky je opravdu šťastný, ovšem do té doby, než uvidí doma pavouka, to řve na celý svůj domek a běží se schovat do mini domku pro ptactvo. Klidně tam s nimi i přespí, jen aby se nemusel vracet do toho prokletého domu, ve kterém je pavouk. Pavouky opravdu nesnáší, stejně je na tom se stístěnými prostory. Například ve výtahu nemůže strávit více jak 5 minut, nejdříve je nervózní a pak začne panikařit. Hlavně když je tam sám a nebo s někým. Když je tam s ním nějaký člověk, přilepí se na výtahovou zeď a dělá, že je její součástí a snaží se jako chameleon splynout s prostředím. Jeho klaustrofóbie je šílená. Dále trpí silnou nekrofóbií. Mrtvoly naprosto nesnáší a kdykoli by nějakou viděl na živo, ví o sobě, že by se pozvracel a omdlel. On se nemůže dívat ani na žádné horrory, nebo kriminálky, zkrátka z toho má strach a má zlé sny. Preferuje buď nějaké hezké veselé filmy se špetkou romantiky, komedie nebo animované pohádky, takové ty dnešní, hezky zanimované jako například Ledové Království a podobně. Velice rád si čte knihy všechno druhu, kromě detektivek, které ho nebaví a kromě horrorů, přeslazené romantiky a thrillerů. Zajímá se hlavně o knihy, které jsou třeba o zvířatech, historii, fantasy a podobně. Kromě četby, koukání na filmy a starání se o papoušky, také rád fotografuje a tráví čas na své zahrádce mimo zraky druhých. Ven do ulic chodí jen když potřebuje nakoupit, už jen to, že musí být tak blízko pokladní, je pro něho velice těžké. Většinou peníze rychle hodí na pult, přesný počet, jelikož jsi to předem počítá v hlavě a pak si vyndá určitou částku a rovnou jí na ten pult dá. Nechce v obklopení těch zlých lidí stát dlouho. Potom už si jen posbírá své papání a rychle odchází pryč. Ulice jsou pro něho překážkovou dráhou, vyhýbá se lidem jako kdyby to byli nějací fanatičtí sociopati, kteří mu chtějí ublížit. Takže pokud ho někde uvidíte, koukejte na zeď, protože je na ní doslova přilepený a pohybuje se velice ostražitě, kouká po všech a všem co se hýbe. Dokonce občas vyjekne, když kdosi projde kolem něho tak blízko. Jednou dokonce někdy vykřikl, ať ten muž co šel naproti němu, schová igelitku do kapsy, Max měl strach, že by ho mohl muž udusit. Ale to bylo dřív, doma hodně čte o chiraptofóbii a všelijaké ty pomocné a naučné texty, či videa na internetu mu hodně pomohla. Dnes už na lidi nehuláká, je to o něco lepší.
Max na sobě převážně nosí džíny a trička bez potisku tmavších barev. Záleží na ročním období, rád ladí s určitým obdobím, takže na jaře nosí všechno, v létě veselejší barvy a na podzim a v zimě nosí oblečení tmavších barev. K němu se vlastně hodí jakákoli barva, kromě růžové, tu nemá rád. Nepreferuje žádnou značku oblečení, nosí cokoli, co se mu líbí. Vlasy má tmavě hnědé a vzadu krátké a vepředu o něco delší a nepravidelně vyčesané nahoru. Většinou se jen tak letmo, ledabyle pročísne, moc to neřeší, stejně nikam moc nechodí a jeho opeřeným kamarádům nevadí, jak vypadá. Zkrátka je to milouš, kterému v životě chybí jedna zásadní věc - láska k člověku. Zase potřebuje někoho komu by mohl věřit a pomáhal mu. Potřebuje někoho, s kým bude sdílet sám sebe a komu nebude vadit to jaký je. Ano, žádá asi příliš moc. Jeho povaha se za těch pár let moc nezměnila, ale od té doby, co poznal Brana si začíná více věřit. Začíná věřit sám sobě a i lidem kolem sebe.
V porodnici roku 1950 se narodil chlapec. Matka při porodu zemřela a tak ho vychovával otec společně s Maxovo o sedm let straší sestrou. Žili ve skromném domečku na kraji městečka Zeist v Nizozemí. Už uběhlo pět let po ukončení druhé světové války, takže v Evropě se víceméně rozhostilo ticho a v Nizozemí, jakožto neutrální stát, bylo toho klidu o něco víc. Lidé se věnovali svým věcem, takže žádné odtržení od Maxovi rodiny nehrozilo. Ačkoli měla Maxova rodina nizozemské občanství, původem byli angličané a tak měli anglická jména. V Maxových čtyřech letech se poprvé objevily první náznaky klaustrofóbie, nesnášel, když musel být někde sám v uzavřené místnosti, vždycky u sebe musel někoho mít a musel být natolik zaměstnaný, aby nevnímal, že je zavřený v jedné místnosti. Do šesti let se jeho klaustrofóbie zhoršila, neměl rád, když byl třeba ve třídě utlačován dětmi v kroužcích a proto měl problémy s komunitou, s nikým se nebavil, také se bál pavouků a odtržení od společnosti vedlo k tomu, aby trávil veškerý čas s jeho rodinou na které se stal závislý.. Jeho sestra se v šestnácti odstěhovala se svým o pět let starším přítelem do Amsterdamu a Max žil se svým otcem sám. Po necelých dvou týdnech co se Maxova sestra Kate odstěhovala, začal otec brutálně chlastat, což se podepsalo na všech jeho mozkových buňkách a začal být nesnesitelný. Max byl pořád za otcovým zadkem, byl na něm závislý, jelikož otec byl teď jeho jediným přítelem. Maxova otce to otravovalo a tak jednoho večera Maxe zbil a zavřel ho do skříně v prádelně kde byl chlapec zavřený po dobu dvou dnů, než se pro něho otec vrátil a vyvedl zuboženého, hladového Maxe nahoru do kuchyně kde ho znovu zbil a nakonec ho vyhodil na ulici. Byl to tehdy lednový, zimní večer, když Max bloudil opuštěnými, špinavými ulicemi, mrznul, měl hlad, chtělo se mu spát, neměl sílu jít dál a tak se ten večer devítiletý chlapec schoulil do uličky k popelnicím. Měl na sobě otrhané kalhoty. Hlavu si opřel o protější zeď a zavřel oči. Třásl se, měl strach, hlad a byla mu ohromná zima, bledý byl jako křída, měl plno omrzlin a už skoro ani nemohl mluvit jak byl zmrzlý. Ve chvíli, kdy to málem chlapec vzdal a smířil se s tím, že půjde za maminkou do nebe k Bohu, na něj zavolal jakýsi hlas. Hlas se opakoval asi ještě třikrát, než Max otevřel zmrzlá víčka a pohlédl do rozmazané tváře s ženskmi křivkami. Nevnímal skoro vůbec nic, jen doteky a tlumené hlasy. Ona osoba, žena, ho vzala do náruče a naložila do auta, spatřil jen záblesk světel a pak upadl do bezvědomí na které tak dlouho jeho mozek čekal. Probral se v pokoji, kde bylo pět dalších rozvrzaných postelí, ve kterých leželo pět chlapců. Někteří z nich byli vzhůru a Maxe si zkoumavě prohlíželi. "Jsi v sirotčinci." Řekl blonďák. Max vůbec nechápal, z té noci si toho moc nepamatoval, měl okno. V sirotčinci byl už týden a s nikým nepromluvil ani slovo. Moc nejedl a byl podživený, špatně se mu spalo a jeho fóbie ještě víc zesílily. Po týdnu byl odvezen do dětského Sanatoria v Německu, kde byl zavřen do malé, čtvercové místnosti, kde šílel, dostával léky na uklidnění. Stal se z něj dětský šílenec v dětském sanatoriu, bál se cizích doteků, vždy ho muselo chytit několik lékařů, jelikož panicky vyváděl. Byl naprosto odříznutý od světa. Váha se mu zpravila jen o drobet, ovšem, jeho stav se do jedenácti let zlepšil, díky jeho sestře, kterou konečně kontaktovali. Otec už byl mrtvý a tak mu jako jediná zbyla jeho sestra. Byl to květen, roku 1960, když za ním přišla do veřejné, návštěvní místnosti, kde bylo tucet dalších dětí a jejich příbuzných. Max seděl spoutaný na vozíku, ruce měl svázané jako Hannibal Lecter a nohy měl svázané pouze k sobě. Za vozíkem stála sestřička a kontrolovala ho. Maxmilianova sestra si sedla opodál, informovali ji o jeho stavu a byla zdrcená. "Ahoj bratříčku...poznáváš mě?" Optala se jej, ale on k ní ani nezvedl oči. Stále s nikým nemluvil, pouze se svým plyšákem, kterého dostal v tom sirotčinci. "Maxi." Vyslovila jeho jméno, ale on stále nereagoval. Jakoby jí nevnímal. Přikradla se blíž a o to už sebou škubnul. Začal zrychleně dýchat, hlavu zaklonil dozadu a podíval se na sestřičku, která s vozíkem popojela dozadu. Je mi líto paní Kingstonová, potřebuje víc času." Řekla jí a ona přikývla. Měla v čích slzy, rozloučila se s ním a Max se vrátil na svůj pokoj. Spíše cely. Byl tam sám, v rohu na své posteli, zády k železným dveřím s jedním kontrolným okénkem a pak škvírou, kudy se podávalo jídlo. Bylo to jako ve věznici. Max tiše šeptal svému medvídkovi. "Dostaneme se odsud." a tohle stále opakoval do té doby než usnul. O týden později Maxe opět navštívila i jeho sestra. Přinesla mu několik jeho věcí. Pustili ji do cely ale řekli jí, ať zůstane co nejdál od něho. Sestřička je přes okénko kontrolovala. "Maxi?" Řekla tiše a prohlédla si ho. Změnil se. Vypadal zanedbaně a....jako blázen. "Maxmiliane." Řekne znovu a v tu chvíli se na ni podíval. Chladně, bolestně. Při pohledu na ní se mu vybavily ty ošklivé vzpomínky na to, jak ho otec bil a zavíral do skříně. Oddálil se do rohu na posteli a k hrudi si přimáčkl svého medvídka. Zíral na ni..vyděšeně. "Zlatíčko, vím, že..vím že jsi zažil hrozné věci, ale..jsem tu pro tebe ano?" Podívá se na něj a udělá krok blíž. V tu chvíli zaklepe na okno sestřička a zavrtí hlavou na nesouhlas. Chlapec byl v sanatoriu zavřený rok a půl, za tu dobu mluvil jen se svým medvídkem, občas si něco kreslil a vnímal, když mu sestra četla napínavé příběhy. Jednou, to už seděla o hodně blíž než kdy dřív, mu četla Malého prince. "Had uštkl prince, když ho pilot našel, princ byl již mrtvý." Pohlédla na Maxe, který ležel v posteli a díval se na svou sestru. Už vypadal tak jako dřřív, už nebyl vůbec bledý a dostával se na váhu, jakou má správně ve svém věku mít. Dokonce se nejednou usmál. Ovšem, jeho fóbie...byly skoro pořád stejné. Arachnofóbie se nezměnila, klaustrofóbie také ne a chiroptofóbie..ta se pomalu zmírňovala díky jeho sestře. Stále však na sebe nenechal sáhnout a jeho důvěru v lidskost kazili doktoři a nemilé sestřičky. (Nekrofóbií bude trpět později.) "Proč ho zabil?" Řekl a jeho sestra na něj zírala velice šokovaně. On promluvil! Po tak dlouhé době konečně slyšela jeho hlas..byl to šok - jeho hlas dlouho neslyšela a téměř zapomněla jak zní a zněl. Smutné. "Maxi." Pousmála se. Stále z toho byla v šoku. On také. Sklopil tehdy pohled a víc se přikryl peřinou. Kate, jeho sestra, se sesunula ze židle na kolena. "Dovol mi to..prosím." Zašeptala. Chtěla se ho dotknout, chtěla mu pomoct s tím, aby se nebál. Ale není to vůbec lehké. Max sebou škubl dozadu a vykulil oči. "Neubližuj mi." Řekl. Jako by si jeho myšlenky dělaly co chtěly a přemýšlely o Kate jako o nepříteli, i když moc doře ví, že je to jeho sestra. "Nikdo ti už neublíží ano? Já ti neublížím." Udělá dva šouavé kroky dopředu. Ještě dva a je u jeho postele. Udělá další, předposlední krok po kolenou a Max sebou škubne až dozadu a nalepí se bkem na zeď. Nohy přitáhne k sobě a v jeho očích se zalesknou slzy. "Nech mě!" Křikl tiše. Kate vytyčila ruce nahoru v gestě, že mu nechce ublížit a na náznak klidu. "Neublížím ti. Slibuji...prosím." Řekne znovu a udělá posledn krok a trupem se teď opírala o jeho postel. O pedloktí se opřela o madraci a dívala se na něho. On od ní odvrátil pohled, roztřásl se a byl namáčklý co nejdál od ní. Co nejdál to šlo - což znameno tak necelý metr. "Jsem toje sestra Maxmiliane." Poví mu. Už to trvá moc dlouho. Musí odniknout nějaký krok. Nechce používat násilí, to ne...ale už musí konečně postoupit. "Neboj se mě. Nejsem nepřítel." Otočí se k němu bokem a jednu ruku natáhne až k němu, měla jí ve vzduchu, dlaň rozevřenou a prsty totéž. Čeká, že si je proplete s těmi jejími. Po tom roce už musí! Nemůže se nadále bát! Je mu okolo dvanácti proboha! Musí znát plno vcí než je jen strach a jeho pokoj. A plyšák. Kate měla nataženou ruku dobrou minutu. Max na její ruku obrátil hlavu a prohlížel si jí. Byla tak blízko...byla děsivá..nechtěl se jí dotknout, ale zároveň po tom jeho druhé já toužilo. Dobrovolně se nikoho nedotkl už přes rok. A teď to má porušit? Jedna část mozku je stále vystrašená a odmítá, ta druhá mu říká, ať se dotkne. Ať se přestane bát. Je to přeci jeho sestra..sice stejná krev jako jeho otec, ale pořád jeho sestra a kdyby mu chtěla ublížit, udělala by to klidně před několika minutami, nebo minulý týden, či včera...ona už je dospělá a jemu není ani patnáct a navíc je to hubeňour. Neubránil by se. V hlavě se mu rojilo mnoho myšlenek. Udělat, nebo neudělat? Vážně, Shakespeare je všude. A tak se tedy rozhodl. Natáhl ruku..asi dvakrát ji stáhl zpět, byl si nejistý, bál se co z toho bude. Ovšem, po třetí se už dotkl. Jeho malá, hubená dlaň se nyní dotýkala té větší, ženské, hebké dlaně. Tiše zalapal po dechu a pak se už jen díval do sestřiných překvapených očí. "Je to dobré..ano? Nikdo ti neublíží." Řekne a po tváři jí stekla slza. Max se letmě pousmál. Do patnácti let věku byl stále v sanatoriu, jeho léčba probíhala díky jeho sestře velice dobře. Sestra ho pak vzala k sobě domů, kde dál cvičili. Ona a její přítel (ze vzdálenosti 5 metrů) učil matematiku společně s fyzikou a jeho sestra ho učila angličtinu a zbytek. Jediný předmět o kterém skoro nic neví, je chemie, jelikož tu jeho sestra a ani její přítel, neuměli. A soukromý učitelé byli příliš drazí a do školy ještě max nemohl. Jednoho večera, se Maxova sestra rozhodla, že musí řádně zakročit. Před Maxem i svým přítelem tajila edno velké tajemství - Je vlkodlakem. Kate byla tím velkým, chlupatým monstrem z filmů. V knhách se dočetla, že lycantropie značně zvyšuje zdraví a prodlužuje život, napadlo jí, že by svůj dar mohla dát svému bratrovi. Možná by pak mohl žít normální život. Maxovi bylo pouhých patnáct let, byl duševně nemocný a ona ho měla kousnout. Max zatím dovolil pouze podání ruky s úzkou elitou mezi lidmi - hlavně mezi příbuznými, nebo když mu dával pac jejich pes. Psi a zvířsta měl v té době celkově rád, jejich doteků se nebál - zvířata mu nikdy nijak neubližovali a tak s nimi trávil hodně času. Ovšem, chodil za nimi pouze se svou sestrou nebo jejím přítelem, protože sám si ven netroufl. Ten večer, kdy se rozhodla, že to uskuteční, byl Max v obývacím pokoji a četl si. Čtení mu ještě dělalo problém, ale za měsíc přečetl již dvě knížky, což je vzhledem k jeho stavu velice obdivuhodné. Sestra si sedla vedle něho do druhho křesla a podívala se na něho. On se odtrhl od četby a knihu zavřel. Dal jí na stoleček. "Víš..." Začne. Nemůže se h zeptat jestli to chce, odmítl by a pak už by jí nevěřil. Ovšem, věřit jí nebude ani když ho kousne bez varování. Je si vědoma toho, že když ho kousne, ztratí ho. Ale tohle je jediný způsob, jak ho uvést do normálního života. Zvedla se onehdy z křesla a sedla si na opěradlo toho křesla ve kterém Max seděl. Už ani neucukl, to je výborné. "Mám z tebe radost." Řekla mu a on se usmál. "Pořád se ale bojím." Řekl. "Mě?" Povytáhla obočí. "To..ne." Zavrtí hlavou. "Ostatních." vysvětlil jednoslovně a pak se díval do bodu před sebe a až po chvilce postřehl, že se jeho sestra postavila. "Postav se prosím." Řekla a on tak učinil. Byl už větší než ona. Ona měřila okolo 173 centimetrů a on měřil nějakých 177 cm. Nesměla na nic čekat. Vzala ho za ramena a přitáhla si ho k sobě. Zakousla se mu do ramene. Max vykřikl a ihned se skácel na zem. Ona se od něj okamžitě odtrhla a otírala si jeho lahodnou krev. Její oči byly stříbrné a zářily. Max jen křičel a kňučel bolestí. Do očí se mu nahrnuly slzy a on se vrávoravě stavěl na nohy a postupně utíkal z místnosti do místnosti. A tenkrát udělala Kate chybu. Nechala ho utéct. Max nakonec skončil opět v sanatoriu, ovšem, byl převezen do sanatoria v anglii, kde o něj bylo dobře postaráno, jen byl svědkem pálení mrvol, když se snažil z té léčebny utéct. Útěk se mu podařil v lednu roku 1966, kdy i měl čerstvých šestnáct. Proměnil se a utekl z léčebny s několika chlapci, kteří ho pak venku jakožto monstrum zahnali do lesů. Max se dostal ráno toho ledna roku 1966 do příbytku v lese jednoho muže. Některé eho fóbie byly značně zmírněny, nechal si pomoct a nakonec žil s mužem až do eh smrti v roce 1995, kdy ten starý příbytek opustil a pak se po neříjemných událostech, kdy se musel pokaždé stěhovat, se nakonec dostal sem do Mo*o*pilie. Jeho sestra ho nejspíš stále hledá, kdo ví. Max ale ví jedno jistě. Jen tak jí neodpustí. Zradila ho.
V roce 2016 se s více jak polovinou obyvatel přestěhoval do Spojených států, do města jménem Shademore.
Vlk s výškou čítající jen 115 cm v kohotku. Jeho srst je zbarvená do hnědé, bílé a černé, z čehož vzniká pepřový dojem - hlavně na zádech. Jeho srst je hebká pouze na hlavě, krku, ocase a nohách, záda pokrývají chlupy poměrně hrubé. Oči mají barvu do odstínu oranžové barvy, které dodávají jeho výrazu na roztomilosti. Čumák má uhlově černý. Jeho vlk není extra silný, sílu spíše vyměnil za rychlost a vytrvalost, bojů se straní, ale když musí, klidně nepříteli uštědří pěkný kousanec na zadku. A pak uteče. Jako vlk je většinou nemotorný a plachý, ale jeho fóbie se ve vlčí podobě o hodně zmírňují. Nebývá agresivní, je spíše hodně submisivní.

Má domek v západní části Monohpilie, za domkem má ještě jeden menší, kde zabydlel několik svých okrasných papoušků. Nejraději z nich má Haurese, což je Ara hyacintový. Dále má ve své sbírce několik papoušků Žako, zelenokřídlých, také má samičku Ary Arakanga a několik papoušků nádherných.
Trpí několika fóbiemi
  • Silná arachnofóbie: Strach z pavouků
  • Mírná chiraptofóbie: Strach z cizích doteků
  • Mírná klaustrofóbie: Strach ze stísněných prostorů
  • Silná nekrofóbie: Strach z mrtvol






 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama