Tyree Hill

16. května 2017 v 16:36 | Admin |  Aktivní profily





Matka: Francois Gutoskie - nejspíše někde dožívá
Otec: James Frank Gutoskie - nechť je mu země lehká
Sestra: Illina Kate Gutoskie - nechť je jí země lehká

Práce: Nepracuje, ale vždy se dostane k penězům jako slepý k houslím. Není v Shademoru příliš dlouho na to, aby si našla hned práci. A také pro většinu prací je příliš psychicky nestabilní, aby ji mohla vykonávat.

QUICK FACTS
1.Po příchodu do města si změnila jména z Winnie na Tyrre Hill.
2.Je slepá na jedno oko, kvůli nezdařilé lobotomii.
3.Je těžká schizofrenička a občas má sklony k maniodepresivitě.
4.Zabila svou sestru a od té doby slyší její hlas v hlavě. Často kvůli tomu hlasu dělá špatné věci.
5.Miluje sponntánost a impulzivnost a nad ničím se příliš nerozmýšlí.
6.Požívá všechny dostupné drogy a nejvíce ze všeho alkohol.
7.Sarkasmus, ironie a odsekávání jí není cizí a ráda mluví v hádankách.
8.Nezvládá svou vlčí půlku už jen kvůli původu své nemoci a tak je častokrát velice agresivní. Patří mezi bojovnice a nezastraší ji ani mnohokrát větší protivník.
9.Několikrát byla vězněna v psychiatrické léčebně a je hledaným vrahem.
10. Trpí sebedestrukcí a často se ubírá k samotě.
11. Nikdy nepatřila do žádné smečky a tak jí je hierarchie docela cizí slovo.


Vždycky byla považována za tu tichou hodnou dívku, sedící v koutě s knihou v ruce. Častokrát pozorovala ostatní jak se baví a sama mezitím mizela ve fantazijním světě plných nadpřirozených bytostí a ďábelských zvratů. Možná to byl jeden z důvodů proč udělala to co udělala. Dnes je však Winnie někdo úplně jiný. Tyree tak jako kdysi Illina je prostě ,,do větru." Málokde postojí, nenávidí stereotyp a zažité zvyky a možná také proto jí jde jen stěží někde odchytnout, když je potřeba. Je nevypočitatelná a podlá, vždy jedná jen tak, aby z toho sama měla užitek, ostatně, ne nadarmo se o ní povídá kde co. To je ale možná také způsobeno její přirozenou krutostí, krvežíznivostí a impulzivitou. Své činy si nikdy nepromýšlí, jedná tak, jak se v danou chvíli cítí, nebo jak se jí zamlouvá víc. O to tragičtěji to pro ostatní dopadá. Na první pohled to zní, jako by šlo o nerozvážnou mladou dívku, to je ovšem mýlka, neboť Tyree ví přesně, co chce a tvrdě si za tím jde, i přes tisíce mrtvol. Nic nedělá jen napůl, její emoce jsou vždy stoprocentní, stejně jako její úsudky a rozkazy. Nikdy neváhá, je rázná a v tom, co dělá, důkladná. Má extrémně proříznutý jazyk, pro ostrá slova častokrát nechodí daleko, na druhou stranu je vychována jako slušná dáma a proto když už se jí ze rtů dostane něco peprnějšího, nikdy to nepřekročí určitou hranici, kterou považuje za nutnou. Stejně jako touto hranicí, se řídí tisíci dalších osobních pravidel a očekává, že ta, co stanoví ostatním, budou plně vyslyšena, neboť jakmile někdo něco udělá jen napůl, je zle. Stejně jako je zle, když se jí někdo snaží změnit plány, nebo upřít milovanou svobodu. Ono je zle vlastně pokaždé, když se jí něco znelíbí, nebo jí někdo odporuje… není radno si ji znepřátelit, či hůř, naštvat. Jakmile v ní totiž někdo probudí vztek, dokáže se opravdu nemile pomstít a křivdy si pamatuje opravdu dlouho. S ráznou, divokou a nemilosrdnou se však míchá i pokora, laskavost a věčná samota, když její nemoc ustoupí do pozadí a vyčkává na pravou chvíli zjevení. Její povaha je nestabilní a tak nikdy není jistě jestli k vám bude milosrdná či vám rozdrtí duši v rámci sekund. Je s ní často těžké pořízení, ale ten kdo strpí změny nálad se může dočkat vtipného společníka s věčným úsměvem, ač sarkastickým, na rtech. Tyree je štíhlou dívkou s havraními vlasy, které každou chvíli přebarvuje na hnědou i když se jí to málokdy podaří, tak aby se jí to alespoň trochu líbilo. Pokud nemá zrovna černě uhelné oči, dívají se na vás modrá kukadla jako studánky ve kterých se můžete velice snadno utopit.

Houpala se ve větru jako hadrová panenka. Vlasy jí vlály a šlehaly do tváře, ale jí to nevadilo. Už dávno ne. Oči měla zavřené, jako by nechtěla vidět tu krutou realitu. Její pokožka byla mrtvolně bledá a člověk se jí bál dotknout, snad aby se mu nerozpadla v prach kdyby to udělal. Ale byla krásná. Tak krásná až se mi tajil dech, tak jako vždycky když jsem ji viděla a ona se na mě důvěrně usmívala. Přestože visela za nohy ze stromu a život jí protekl mezi prsty již před několika hodinami a i když už nemohla nic vyslovit, stále jsem slyšela její křik přecházející v šepot. Varovala mě, že to přijde. A teď to jde po mně, vím to a nebojím se. Čekám. Když jsme byly malé často jsme hrály hru na tichou poštu. Zapojovaly jsme do toho celou rodinu a bavily se tím, že jsme vymýšlely krkolomná dětská slova, která nedávala smysl ani na začátku ani na konci. Když jsme povyrostly šeptaly jsme si svá nejdůvěrnější tajemství a slibovaly si, že je nikdy nepovíme. A teď když už jsem dospěla ten šepot tu byl zase. Jen ne tak jak jsem čekala. Slyšela jsem ji všude, v hlasech cizích lidí, ve své hlavě, v třepotajících se listech i dávno zapomenutých knížkách. Číhala na mě v každém koutě a za každým rohem, strašila mě a já dosud nevěděla proč… Umřela před pěti lety. Byla chladnokrevně zabitá, já ji našla a oni pak našli mě. Prý jsem seděla pod jejím visícím tělem a vypadala stejně mrtvě jako ona. Nepamatuji si na to. Pamatuji si jen ten šepot. Duněl mi ve spáncích a způsoboval bolest, která mě trhala vejpůl. Křičela, prosila mě, ale vždycky z toho vyšel jen šepot. Postupem času slábl a ozýval se jen z nejtemnějších zákoutí mé mysli, ale nedávno mě znovu přepadl. Tenkrát mi bylo teprve 18, ona byla o dva roky starší, měla jsem se rozhodnout kam půjdu na vysokou i když ona zůstala doma. A to těžce nesla. Byly jsme nerozlučný, přesto naprosto jiný. Já byla ta tišší,v koutě sedící s knihou v ruce. Byla jsem to tiché, milé dítě. Ona byla pravý opak. Vždy středem pozornosti, upovídaná a sportovně založená. Snad jako by jsme nebyly ani sestry. Ten den, pamatuji si to přesně, bylo 6.června 1967. Ukončila jsem svou docházku na střední škole. Bylo to smutné, skoro jako bych opouštěla nadobro svou rodinu a neměla se nikdy vrátit zpět. Matka říkala, že to přejde, samozřejmě jsem jí věřila. Večer jsme to měli jít oslavit, celá třída. Jenže mezitím se to stalo. A v posledních slunečních paprscích se houpalo její tělo na tom stromě. Byla to perfektně provedená vražda, dlouho plánovaná. Žádné stopy po mučení nebo snad znásilnění. Její kůže byla křišťálově čistá jako průzračné tyrkysové moře na Bali. Žádné stopy po souboji, ani zranění. Zprvu nikdo netušil jak zemřela, až později se z pitvy prokázala otrava, ale viník se nikdy nenašel, nebyl nikdy potrestán. Když jsme byly malé často jsme si hrály na doktory, já byla pacient s těžkým zraněním a ona zkušená doktorka odhodlaná zachránit každou ztracenou duši. Jednou jsme si hrály ve vaně, když jsem se náhle objevila pod hladinou. Voda se mi dostala do nosu i úst, zaplavovala mé útroby a chtěla mě pohltit jako velká černá díra. Můj první instinkt byl vyplavat k hladině, mermomocí jsem se tam chtěla dostat, nadechnout se toho lahodného vzduchu, jenže nešlo to. Její ruce mě drželi za útlá ramena a její tělo sedíc na mém, mě drželo v pod vodou. Byla jsem malá, nechápala jsem co se děje, ale věděla jsem, že pokud něco neudělám umřu. Kroutila jsem se, snažila se křičet a kopala nohama, až náhle byl tady. Vzduch mě ovanul jako záchranné lano, vykašlávala jsem vodu a přitom ho nasávala plnými doušky. Ona seděla vedle mě a hladila mě po vlasech. Šeptala jak moc jsem zraněná, a že mě musí okamžitě ošetřit. Chovala se jakoby se nic nestalo a mně samotné to nakonec připadalo jako sen. Proto nikdo nic nevěděl. Jenže se to stávalo mnohem častěji. Rostly jsme a její záchranné akce byly čím dál zlověstnější. Občas se stávalo, že jsem se probudila uprostřed noci a ona stála u mé postele, pozorovala mě jak spím a držela v ruce polštář. Nevěděla jsem na co, než mi ho přiložila k obličeji a já se nezačala dusit. Teprve až když se mé tělíčko vzdávalo, polštář pustila. Vzala si mne do náručí a uklidňovala, vysvětlovala, že se jí líbí když mě může na poslední chvíli zachránit. Když mi může pomoc. Začala jsem se bát, čím dál tím víc, čím víc jsem byla starší. Nechtěla jsem to nikomu říct, protože mimo tyhle ,,záchranné akce" jak tomu ráda říkala byla naprosto normální. Hrála si se mnou, hlídala mě a vodila do školy. Po večerech mi četla pohádky a ráno budila k snídani. Rodiče nic netušili. Jen se často divili proč jsem samá modřina, proč mám rudé oči nebo oteklý krk, ale řadili to prostě k dětství. Když mi bylo asi třináct rozhodla se zkusit něco naprosto nového. Svázala mi nohy provazem a donutila nechat se pověsit na strom. Pak vzala několik suchých větviček a zapálila malý oheň. Smála se když mi přikládala na kůži rozžhavený konec větvičky a rozhoupávala nad ohněm. Plakala jsem a prosila jí, aby mě pustila a ona to nakonec udělala. Řekla, že potřebuju zachránit. Mně v tu chvíli, ale došlo, že je to ona kdo potřebuje zachránit. Když se mě rodiče ptali, kde jsem přišla k těm drobným spáleninám, jen jsem se usmála a řekla, že z táboráku vylítlo pár jisker. Slíbila jsem jí přeci, že to nikomu nepovím, že to bude naše malé tajemství a tajemství se nikdy neprozrazují. Nikdy. V tu chvíli její doktorská praxe skončila, přešla do věku kdy měla jiné zájmy a mně se neskutečně ulevilo. Žila jsem svůj život mimo společnost v knížkách a dumala nad tím jak moc bych jí mohla pomoc, co bych pro ni mohla udělat, co by bylo nejlepší. Léta běžela a my stárly, vzpomínky bledly, jen jizvy mi připomínaly kdo ve skutečnosti je. Občas jsem viděla ten záblesk šílenosti v jejích očích. Odrážel se v její duši a vracel zpět na světlo a mě to strašilo ve snech. Čím více se blížil můj konec střední školy, tím více se zdála neklidná. Jako by ji můj odchod z domova trápil mnohem více než mě. Opět jsem se probouzela uprostřed noci, náš pokoj zaléval měsíční svit a ona v něm stála jako anděl pomsty a dívala se na mě. Děsilo mě to o to víc, že v ruce třímala nůž. Nepoužila ho, ale já odmítala nadále spát v její blízkosti. Byla šílenec a jakoby to byla přenosná nemoc, cítila jsem jak se úponky té černé šílenosti zabodávají do mého těla a po kouskách požírají mou nakřáplou duši. A pak už jsem nemohla, 6.června jsem prožila jako ve snu. Pak zbyl jen její šepot, drsný a lahodný, naprosto šílený. Někdo ji zabil a nikdo už se nedozví, že ona byla ta šílená, ne já. Já byla jen oběť. Teď už si to uvědomuji, teď už to vím. To já ji zabila. Její šílenost pohltila mou duši, roztrhala ji na malé kousky a způsobila jí i mně bolest. Vím proč jsem to udělala a proč to udělám znovu. To ten její šepot. Nechce odejít. Nutí mě dělat věci co nechci. Ozývá se ze všech stran, láká mě k sobě a říká, že brzy nadejde ten pravý čas, ale čas na co? Netuším. Když jsem rodičům řekla, že ji slyším ve své hlavě, že je všude kolem mě, že cítím jak mě užírá, nechali mě zavřít. Myslí si, že jsem blázen, že potřebuji odbornou pomoc. Jsem na ně naštvaná, vždyť oni jsou rodiči! Měli to vidět, měli to vědět. Měli mi pomoc, měli pomoc jí. Místo toho mě zavřeli do bílé místnosti bez citů, sestřičky mi nosí plno barevných prášků a pokaždé když otevřou dveře se ozývá srdceryvný křik zoufalců. Lidí jako byla ona, jako jsem i já. Lidí bez naděje. Ptají se jestli ji stále slyším, jestli mi ty prášky přinášejí úlevu, snad jakoby mohli nějaké léky zahnat její temnotu a hlas zpět do záhrobí, ale to nejde. Ne, dokud tu budu a tak křičím, snažím se dostat ze sebe všechnu tu zlobu a čekám na správný okamžik." Vyrostla v Rusku na jedné faře před padesáti lety, nebyla to nijak bohatá fara a ani nevypadala příliš k světu, ale byl to domov. Její a všech členů její rodiny. Otec byl farář a tak se očekávalo od všech členů, že se budou náležitě chovat a také to tak bylo. Žili striktně, ale neměli se špatně. Otec byl milující, matka poněkud ve snech, ale nikdo jí nikdy neobviňoval. Sestry byly neodlučitelné, alespoň si to všichni mysleli, než byla Illina zavražděna a jejím vrahem nebyl nikdo jiný než její mladší tichá sestra Winnie, která se po šesti letech přiznala. Nebyla uvězněna, ale poslána do psychiatrické léčebny, protože všichni věděli, že to nemá od té doby v hlavě v pořádku. Byla tam necelý rok, ale jí to připadalo jako roky. Roky v bílé místnosti bez předmětů i postele. Bílá a žádná jiná. Pak se jí podařilo uprchnout. Několik dní se schovávala v lese a to se jí také stalo osudným. Napadlo ji velké zvíře, všude zbylo plno chlupů, krve a mnoho kousanců po těle, ale kupodivu přežila. Ten den však bere jako dar, jako by jí byl vlk souzen. Také ji častěji najdete ve vlčí podobě než lidské. Od té doby však uteklo docela dost času a ona své toulky zakončila v městečku Shademore, protože slyšela o vlčích smečkách a městu hříchu.

Černý, občas si říká, že je černý jako její duše. V černých očích, které se často nemění ani po přeměně se odráží šílenství duše a mnohokrát zakrývá všechny tajemství. Nemůže být popsána jinak než jako vlk, černý středně velký se srstí hrubou a nepoddajnou. Její černé oči častokrát nejdou v té vší černotě ani zahlédnout a v noci má mnohokrát výhodu proti ostatním, ve dne a hlavně na sněhu je ale jako pěst na oko.
Black And White GIF - Find & Share on GIPHY


Její prvé jméno je Winnie Nina Gutoskie.

Skins GIF - Find & Share on GIPHYSmile GIF - Find & Share on GIPHY
Movie GIF - Find & Share on GIPHYSkins GIF - Find & Share on GIPHY
Kaya Scodelario GIF - Find & Share on GIPHYKaya Scodelario GIF - Find & Share on GIPHY
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama