Benjamin Theodor Bennett

30. června 2017 v 18:02 | Admin |  Aktivní profily
VÍ O VLKODLACÍCH


Matka: Kdo ví, kde té je konec. Otec: Mrtvý. Infarkt je mrcha. Děděček: Stále živý, překvapivě čiperný, že je ho čas od času těžké uhlídat.

Práce: Oficiálním povoláním se představuje jako automechanik. V překladu to znamená, že vám opraví jakékoliv auto, čím starší tím lepší, motorku a někdy i domácí spotřebič, když není zbytí. Přednost dává zlatému hřebu minulého století, tudíž klasikám a veteránům, ačkoliv když mu dotlačíte do dílny otlučený volkswagen, tak ani tím nepohrdne. V neoficiálních rovinách, hlavně díky ustavičnému vlivu dědečka, se čas od času prohlašuje za novodobého Indiana Jonese, tedy lovce pokladů bez doktorátu či jakéhokoliv titulu. Že kvůli bájným nalezištím, do kterých se nepodívá pro nedostatek peněz, neskáče přes propasti, nevlastní kovbojský klobouk ani bič, jímž by sejmul své protivníky? To je drobný a naprosto nepodstatný detail.

Pokud bychom hledali první tři slova, které ho popíší, určitě bychom vybrali mohutný, vysoký a medvídkovitý. Kdo ví, komu vděčí za své necelé dva metry (přesněji dva metry bez patnácti centimetrů), ale je jasné, že matce, otci a ani sousedovi za tyhle geny nevděčí. Jeho celkové vzezření je navíc ramenaté a celkově mohutné, ačkoliv nijak neohrabaně na první, ani žádný jiný, nepůsobí. Prostě a jednoduše, je moc hezky stavěný a určitě by kdejaká zavadila pohledem, kdyby měl tendence se při baseballu do půl těla svlékat. Nemá. To baseballisti nedělají. A nakonec je štěstí, že je jedním z nich, protože pravidelný pohyb znamená, že se nikdy nestane páprdou s pivním pupkem. Celkově není tak úplně k zahození. Při pohledu do jeho tváře snadno poznáte, že je prostě hodný. Nepůsobí zle, snad jen občas se v mužných rysech zaleskne ono podivné nebezpečí, jež je spíš maskou než něčím opravdovým. Čokoládová kukadla jsou vždycky přívětivá, snad jen při prvním setkání krapet chladná. Skutečně se však dají nazvat studnou do upřímné duše. Na rtech obvykle hraje úsměv, někdy možná až úšklebek, který ho dělá ještě sympatičtějším, ač rozesmát ho? To jde opravdu těžko. Každé ráno má dost velký problém vstát, kvůli čemuž si na tváři nechává ležérní strniště, o kterém se tváří, že je zcela záměrné. Většinou mu to projde. Stejně barvy jako strniště jsou též vlasy. Něco mezi uhlovými a hnědými, záleží na světle nebo stavu mokrosti, vždycky krátce střižené a ráno prohrábnuté mokrou rukou, aby trochu držely tvar. Ne vždycky se to podaří, ale ani v rozcuchané verzi mu naštěstí ofina nepadá do očí. Na složité oblékání si úplně nepotrpí. Stačí mu košile, triko, rifle a baseballová čapka místního baseballového týmu. Na nohou obyčejné kecky, přes ramena třebas koženková nebo látková bunda a na zádech batoh. Prostě a jednoduše, nic elegantního, ale přesto docela líbivého. Barvy mu nevadí, ale do trhlých tečkovaných tvarů se nepouští. Stačí káry, proužky, potisk hlásající oblíbenou rockovou kapelu... nebo prostě nic. Ben je... Nu, hodný. Nic víc o něm vlastně nepotřebujete vědět, protože právě tohle slovo ho charakterizuje v celém slova smyslu a popisuje osobnost stojící před vámi, sic čas od času krabatící čelo nad hlavolamem lidské existence. Nechce hrát vysoké hry politiků, nechce se chovat hnusně, protivně, povýšeně. Nechce se na svět mračit, ač ironicky se právě tohle gesto stalo tak trochu Benovým podpisem. Místo toho? Raději zůstává beznadějným optimistou, snílkem, pohodářem, co je klidný i v dopravní zácpě a starou paní na přechodu raději pustí, než že by ji vytroubil. Jeho rodiče do něj možná nevtiskli zásady slušného chování, ale za to dědeček se o podobný proces pokusil sám. A kupodivu? Vyšlo to. Díky právě jeho výchově se jich Ben zuby nehty drží. V jeho povaze sotva najdete zmatená zákoutí, nedořešené vztahy, staré křivdy, protože je obvykle nechá být. Někdy je možná i moc velký naiva. To je Ben. Ale pravda, nejspíš každý je mnohem víc než jen pár řádků holých vět. Nechte mě tedy nějaké přidat. V Bennym se snoubí zvláštní kombinace optimismu, energie a flegmatika. Úsměv není jen na rtech, ačkoliv si po většinu času zanechává výraz odtažitého hromotluka, který radši stráví svůj čas s nemluvným autem než v lidské, či dokonce vlkodlačí společnosti. Stejně tak se nalézá i v srdci. V lidi věří, má je rád a oni jeho obvykle taky, pokud právě nejde o nějaké škarohlídy, kteří se nesnesou s jeho tak trochu snílkovskou povahou, kdy se z něj dokáže vyklubat pěkný trouba. Nejspíš za to můžou dědečkovy prupovídky o zakopaném pokladu, malém tajemství děděném z generaci na generaci v jejich rodině. Energie má skutečně dostatek, ale sobecky si ji syslí pro sebe. Přestože je spáč, co dokáže chrápat i třináct hodin a po probuzení se tvářit rozespale, během dne je téměř jako Superman. Nepotřebuje pauzu, ba naopak má každý moment svého času naplánovaný s tím, jak ho nejlíp využít, aby se nakonec mohl věnovat svým koníčkům. Nutno dodat, že tento plán skoro nikdy nedodrží, ale i tak má každou vteřinu vyplněnou nějakou činností. S jeho energií mnohdy ještě souvisí též roztěkanost a slabé soustředění, neboť jednoduše málokdy dokáže udržet pozornost déle jak hodinu. I proto není příliš zvyklý číst nebo sledovat dlouhé filmy, obvykle totiž nedovede bez ničeho sedět hodiny a hodiny. A kam do toho spadá flegmatismus? Nejspíš někam k tomu, že si dělá těžkou hlavu jen s věcmi, které může změnit. Cokoliv jiného totiž nemá cenu řešit a je lepší se posunout dál. Svou chybu dokáže přiznat, dokáže se omluvit, ač je obvykle docela sebejistý a zrovna tam působí. Pravdou ale je, že i on se dokáže stát nesmělým, nerozhodným, že působí jako zamilovaný puberťák, aniž by věděl, co říct. Ve chvílích nejistoty, nerozhodnosti svému sebevědomí rozhodně nedělá čest, ba naopak je pro něj pak velmi těžké najít slova. Ta správná k tomu. Obvykle se navíc přidá ještě drbání na hlavě, takže jakýkoli dojem tím zkazí úplně. Jeho obrovskou vášní a láskou je baseball. Je nadšený hráč a také to je snad jediná věc, co dokáže skutečně sledovat, díky čemuž se každoroční americká liga stává jeho osobním svátkem. Když byl malý, snil o místě v první lize v baseballu, ale nyní se už spokojí i s kluky v parku na hřišti, kde se víkend co víkend scházejí, aby si zahráli a pak si třebas někam sednuli. Ben je v kolektivu obecně docela oblíbený. Nesnaží se hrát na něco, co není, je družný, společenský, umí se bavit a hlavně umí pít. Snaží se být upřímný, ačkoliv i on má někdy špatnou náladu - ať už oprávněně nebo ne - kterou vymlátí do míčku, ale obvykle si ji nechá pro sebe. Nemá tendence se svěřovat, ani ne protože by nedůvěřoval, ale protože si zvykl problémy řešit sám a netahat do nich ostatní, co mají svých starostí dost. Přátelé pro něj znamenají mnoho a stejně tak rodina, tedy alespoň dědeček, pro kterého se snaží být vždy k dispozici, ač ne vždy to je vůbec možné. Jo a ještě jedna věc: je neuvěřitelný puntičkář.

Asi jako život každého správného baseballového fanouška, i ten Benův začal na domácí metě. Narodil se. Už to byl docela úspěch, alespoň ze strany jeho maminky, on se u toho, pravda, příliš nenadřel. Za těchto okolností se v dokumentech místní matriky poprvé objevilo jméno Benjamin Theodor Bennett: druhé jméno zděděné po dědečkovi, stejně jako příjmení, neboť rodiče se rozhodli, že si nadále budou užívat společensky nevázaný život a povinnosti, známé též jako výchova malého kluka, byly předány do rukou dědečka z otcovy strany. Můžeme říct, že to byl Benův první úspěšný odpal a tenhle klučina tedy míří do pole, aby si ukořistil první metu. Kdyby řekl, že se někdy měl špatně, lhal by. Pravda, dědeček nepatřil mezi nejzámožnější lidi a sdílená ložnice s ním v podkroví, kde se při nočním dešti díky kovové střeše prakticky nedalo spát, by možná jednomu přišla jako nepříjemná záležitost. Ne však díky dědovi a jeho příbězích o historii rodiny Bennettů spojené tu s jedním, tu s druhým významným americkým prezidentem, jejichž těla už obrátil čas v popel a prach. Jinak? Jeho dětství proběhlo zcela poklidně. Přezdívka Teddy či Benji, jak ho dědeček trápil, se ujala, díky čemuž se nevyhnul divným pohledům spolužáků v mateřské škole, ačkoliv na základce a později střední za to více než pár nedůležitých posměšků schytal. Nebyl excelentní student, ale byl dost chytrý na to, aby se nenechal vyrazit na geometrii a později na deskriptivě. Ve volném čase vypomáhal dědovi v autodílně, kde se učil rozeznat francouzský klíč od obyčejného. Zkrátka a dobře, situace na hřišti vypadala pro Teddyho skutečně dobře. Odpal se mu povedl znamenitě, proto mu nic nebránilo v tom, aby proběhl první metou a namířil si to na druhou. Střední. Jak již bylo zmíněno, zažil si pár trablí díky svému jménu, ale jinak to vypadalo na téměř čistý průběh. V jednu chvíli se sice diváci obávali, aby jej nevyautoval těžký zápal plic, co ho na pár dní poslal do nemocnice, ale Ben celou situaci zvládl znamenitě. V této době také objevil baseball a své vysněné povolání vesmírného rangera vyměnil za sen stát se baseballistou na profesionální úrovni. Od této chvíle byla u Bennettových od rána do večera puštěná tahle hra. V rádiu, v televizi, jako by na tom snad záleželo. Ben chodil co víkend hrát do parku s ostatníma, ač v řádném klubu nikdy nebyl. Na tom nezáleželo. Snil. A proběhl druhou metou. Šel si pro třetí. Tehdy... Právě tehdy si prožil něco, čemu rád přezdívá osudová etapa v jeho životě: setkání se s Catherine Deverau, zraněnou mladou ženu schoulenou za deštivého večera v rohu autodílny. Princ na pomyslném bílém oři se v Benovi upřít nedal. Sám promokl, div si neuhnal zápal plic podruhé, aby se o neznámou plavovlásku postaral, ač si ho zprvu odmítala pustit k tělu a pokaždé sebou škubla při jakémkoliv pohybu jejím směrem. To právě dědeček a jeho až všeználkovské chování v ní dokázalo probudit dávku důvěru, jíž investovala v oba a Ben tak měl poprvé co dočinění se zmínkou o vlkodlacích i ve fyzické formě než pouze ve filmu či papírovém vydání. Z Cath byl... unešen. Aby také ne: nebyla pouze jen hezká. Vládla druhem nesmrtelnosti, který popíral lidské chápání a v Benovi tak akorát probouzela přirozenou klučičí zvědavost. Dolézal za ní jako pejsek váben věrností vůči svému pánovi, vyptávaje se na jednotlivé životní události, na epochy, které nemohl prožít, zatímco před ním stál živoucí důkaz dob dávno zapomenutých. Zamiloval se. Poblázněný tou klukovskou láskou jí i jednoho dne řekl, že ji má rád a Cath, snad aby ukonejšila roztoužené chlapecké srdce, mu přislíbila svou věrnost a budoucí vztah. "Až budeš starší," nic víc tehdy od ní neslyšel. Byla to snad poslední věta, její malé rozloučení a příslib do let budoucích než se vzdálila, zanechávaje za sebou mladého kluka okouzleného svou první láskou. Život... šel dál. Rodiče sotva měli na to, aby jej po té, co skončil školu, poslali studovat dál. Popravdě, ani nechtěl. Pracoval různě: rozvážel pizzu, za brzkého rána objížděl sousedství s novinami, obsluhoval bar. A vždycky se vracel k baseballu. Osamostatnil se, našel si byt, vytvořil si svůj život. V jeho sedmadvaceti přišel druhý pokus jej vyautovat: jeho otec zemřel. Náhle, že se s ním sotva mohl někdo rozloučit, a nechal za sebou z části rozbitou rodinu, neboť jí najednou jeden článek soudružnosti chyběl. Ten druhý zmizel brzy po něm, když se Benova matka spustila s nějakým gaunerem, který ji vtáhl do drogového opájení se na hranici života a smrti. Ben se rozhodl odstěhovat zpět za dědečkem, aby mu trochu pomohl s domem a dohlídl na něj: konec konců už měl svá léta a bylo jasné, že svou milovanou autodílnu dlouho při životě neudrží. Tehdy mu začal vypomáhat nejen jako brigádník, ale přezval po něm status majitele, vedoucího i zaměstnance v jedné osobě. Řidič byl sice průměrný, avšak auta miloval. A kdyby mohl mluvit za ně, přisadil by si, že je tato láska opětovaná jako jedna z mála. Jeho život je dokonale klidný, normální. Stále se drží baseballového snu, nyní už spíš z nostalgie. Ale že by jednou chtěl kupu dětí, to je reálné - snad. Třetí meta pokořena. Zbývá jediná otázka. Bude z toho home run?

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama