Willow Kingsley

7. června 2017 v 18:13 | Admin |  Aktivní profily

Rodiče už nějaký čas nejsou jejím problémem, k němuž se nevyjadřuje a pokud? Pak silným lokem něčeho otupujícího její mysl. Momentálně se o ni stará Bran Cornick, který Willy zaučuje, co to obnáší být vlkodlakem.
Práce: Vedení baru, kde si po zavíračce pouští tvrdší hudbu s ďábelským námětem, tancujíc přitom na pultu. Sama si čas od času zahraje na barmanku a nalejvá pití, především sobě.
"Typická Španělka!" Pokud někdy zaslechnete tento výkřik, pak je jasné, kdo je předmětem diskuze. Willy: mladá, rozhodně né dáma, co svým předkům dělá čest a z jistých úhlů pohledu (předně svých) si nenechá nic líbit. Zkusíte s ní manipulovat? Neskončí to jen u velmi zlého pohledu, co by dokázal propálit díru do zdi, kdyby… No, kdyby tento slovní obrat opravdu fungoval. Temperamentní je až hrůza, hádat se s ní je jako narazit na kombinaci hladové saně, bájné mytologické Skylly, Tyranosaura Rexe a Godzillu. Nenechá vás vyhrát a za každou cenu si neústupně bude stát za svým, i kdyby se jednalo o planou představu a pravda byla na straně druhého. Proč? Protože je to ona a zrovna ona si odmítá připustit prohru. Jakoukoliv prohru: to je věc, kterou z duše nesnáší a je schopná nadávat ve svém druhém rodném jazyce, aby dotyčného popíchla a mohla si tak užít svých patnáct minut slávy. Konkrétně pět vteřin, protože v další chvíli není moc jisté, kolik toho z ní zbude. Lidé nejsou hloupí a vlkodlaci zrovna tak, což činí větu "Eres un imbécil!" přeložitelnou i pro mysl běžného smrtelníka, natož pak kohokoliv, kdo je víc než to.

Stejně tak jako velmi prudká povaha, co se vznítí během okamžiku a to dokonce rychleji, než když v seníku škrtnete zápalkou, je pro ni typický i ostrý jazýček, se kterým seká sarkastické poznámky na všechny strany, aniž by jí docházely následky. Někdo má pěsti. Willy? Ta má slova. Obvykle ne příliš vybíravá, která nutí jednoho uvažovat, zda je vážně takový blázen, že si proti sobě poštve kde koho, nebo je jen hloupá a žije v bludu vítězství. Pokud by se měla přiklonit k jedné z těchto odpovědí - v případě, že se neurazí, což se stane - pak asi k té první variantě. Je příliš snadné si ji dobírat, ba co hůř: urazit ji. A též příliš lákavé, protože svým vztekáním připomíná malou holčičku, princeznu, co by si ráda dupla a tak vyvolala další vlnu roztomilosti než hrůzy. Zvláště když zatne pěstičky a skutečně tak učiní, až se jí od kovbojských bot, prazvláštní to oblibě, práší. K tomu se váže i její neuvěřitelná pomstychtivost, která z ní dělá úskočného protivníka, co se nebojí jednoho bodnout do zad vlastním nožem. Na čestnost můžete zapomenout, v případě vlastní potřeby je schopná nechat shodit barák na toho nejslabšího jedince, co ji právě nehorázně naštval. "Ni peklo nezuří tak, jako žena zrazená a podvedená."

Až příliš často se nechává pohltit situací, než aby rozumně uvažovala. Chytrá na to určitě je, nedá se o ní říct, že by byla hloupá. Jen… netrpělivá. Hodně netrpělivá a vznětlivá, což si nikdo za rámeček nedá. Chladná logika jde pro onu chvíli stranou a nastupují přirozené reakce poháněné ublížením, vztekem a touhou dokázat, že není tak porcelánová, jak si o ní na první pohled všichni myslí. Až na to… že tak trochu je. Ubalit jednomu pravý hák znamená zlomit si kůstky v ruce. Tak jako tak, jednu dotyčnému skutečně vrazí. Sevřenou pěstí. Přímo do nosu. A jelikož jedno vede k druhému, vzápětí nejspíš bude úpět nad zlomenou rukou, naraženými klouby nebo čímkoliv, co odneslo náhlý popud bojovnosti. A i když výdrž opravdového rváče jí nechybí, fyzickými predispozicemi sotva knock-outuje normálně vzrostlého vlkodlaka. Lidského muže? To ano. Tomu se dokonce vysměje do tváře a šlápne na úsměv. Někdy i doslova, škodolibost je skutečně odporná vlastnost.

K výčtu jejích negativních vlastností patří i trocha zlomyslnosti, s jakou se baví na účet prohrávajícího. Nedá se o ní říci, že je přímo krutá, ale rozhodně se neubrání úsměvu, když dotyčnému něco nevyjde. Zvláště pokud měl nos nahoře a pýcha lehce přešla pád. Odmítá uznávat autority, díky čemuž prakticky každý týden střídala práci stejně jako životní partnery. Jediný člověk, kterému neodmlouvala - tak moc - byl její otec, ale po jeho smrti má o to větší problém s poslušností. Stejně tak špatně odnáší poučování na svou maličkost. A nebyla by to Willy, kdyby neudělala přesný opak toho, co se jí radí, protože tak nějak ví všechno přece nejlíp, i když to není vůbec pravda. Tvrdohlavému mezkovi je však těžké domlouvat, lepší je nechat ji vyráchat ve vlastních chybách - a že chybuje často - aby se z nich mohla poučit. Sama. Konečně…

Avšak… S přihlédnutím ke všem těmto špatnostem, co jí kolují v žilách a hlavě - a že jich je více než dost na jeden život - umí být i jiná. Milá. Usměvavá. Nápomocná. Docela šok, že? Jeden by řekl, že je víc příšera z kruhů pekelných než člověk, i když není. Naopak by za takovou urážku jednu někomu vrazila a donutila ho vypláchnout si hubu mýdlem, ačkoliv v posledních týdech nespadá ani tak do kategorie lidské bytosti jako spíše té vlkodlačí. Nakonec je ale vesměs stejná jako ostatní. Hodná holka, která nechce, aby se přišlo na to, že je… No, hodná. Takové lidi využívají ostatní a Willy odmítá být zneužívána pro svou dobrotu. Kryje všechny dobré vlastnosti za neprostupnou hradbu ze zlých pohledů a ironických odpovědí. Jeden by řekl, že je těžké se k ní dostat blíž nebo rovnou se jí dostat pod kůži. Není. Možná ji stačí jen pochopit. Nebo popichovat. Koutky rtů cuknou a úsměv je rázem na světě, než se sama na sebe zamračí, že si vůbec dovolila projevit tak kladnou emoci. Sebejistota jí rozhodně nechybí, ale není těžké ji dostat do vod, ve kterých se nevyzná a kde snadno znervózní. Ostatně v její tváři je lehké číst, patří mezi ty, kteří jsou jako otevřená kniha, ačkoliv se snaží bránit svůj výraz a maskovat nečisté úmysly. Nejde jí to a v pokeru by selhala.

Její svět provází maličkosti, drobnosti, co si neodpustí a které k jejímu životu už tak nějak patří. Popíjení pravé irské whisky, což se do chvíle změní v chlastací ligu o celé flašce. Přejíždění prstů po strunách otlučené kytary, většinou staré country odrhovačky, její malá guilty pleasure, tajemství chráněné vlastní kůží. Slabost pro všechno kovbojské a s historií k divokému západu. Skousávání si spodního rtu při hledání řešení situace, než se nechá vést instinktem. Výhra nad chlapy v počtu zdolaných panáků alkoholu. Drobné výlety do spíže pro sušenky nebo kousek čokolády či lžičku nutelly. Dlouhý spánek, co až hraničí s nemocí. Přivlastňování si pánských košil od návštěv přes noc. Mazlení. Je až neuvěřitelně tulivá, miluje, když jí muž zaboří ruku do vlasů a proplétá se v nich. Když ji tiskne na svou hruď, až cítí jeho dech a tlukot srdce. Užívá si majetnické chvíle z jeho strany, kdy je doslova a do písmene jeho.

Jsou tu ale i jiné věci, které zformovaly Willyinu osobnost dosti nepříjemným způsobem. Přecitlivělost vůči nově nabytým smyslům, zesíleným díky proměně ve vlkodlaka. Tehdy se začala cítit slabá a bezbranná. Svůj nově získaný z duše proklíná. Strach z bolesti, který se do ní promítá v okamžiku, jakmile se poprvé kosti přeskupí do požadovaného tvaru zvířecího těla. Nesnáší samotu a tak není divu, že její domov je prakticky napěchovaný k prasknutí duchy, se kterými navazuje krátkodobé přátelské vztahy. Koneckonců je médium a její otec si už od jejího útlého věku myslel, že jí hrabe. Štěstí, že nebyla poslána do blázince. Otázkou zůstává, zda jsou skutečně jen v její hlavě nebo existují. Stejně tak i ztráta otce jí dosti poznamenala. Nenaplněné touhy, kdy hledá někoho, kdo jí pochopí. Kdo vydrží s její náturou, najde v ní zalíbení a bude ji chtít ochraňovat, ačkoliv sama bude tvrdit, že chránit nepotřebuje, vždyť už je dospělá. Drobnosti, co se počítají jako velká gesta.

Láska si nevybírá. Láska je slepá. Láska je… bla, bla, bla. Všechny pohádky začínají - nebo spíše končí - romantikou v podobě "Žili šťastně až do smrti". I tak může začínat tento příběh. Příběh, ve kterém hraje hlavní roli jedna mladá žena pocházející z extraordinární rodiny. Někdo se narodí normálním rodičům. Jiný zase těm nevšedním. Willy měla to štěstí, že se narodila těm svým, španělskému knězi a ženě pocházející z tradiční irské rodiny. Leckdo nechápal, jak se ti dva mohli dát dohromady, ale lásce? Té holt nikdo neporučí. Willyin otec byl ve svých končinách známým kazatelem, zatímco její matka? Ta přišla do styku s nadpřirozenem jenom ve chvílích, kdy jako malá pomáhala ošetřovat vlkodlaky po jejich bitkách na život a na smrt. Oba políbení nadpřirozenem, přesto svým způsobem tak odlišní. A do toho se jedné sychravé noci narodila malá holčička, Willow, které nikdo neřekne jinak než zkráceninou jejího jména: Willy.

Už odmalička bylo jasné, že nebude obyčejná. Nebude tím dítětem, které do vínku dostane maximálně tak talent k hraní na klavír nebo tvoření velkých děl či neobvyklou zdatnost v matematických úkonech. To proto, že… byla médium. Je médium. Vidí duchy, mluví s nima a… a tak. Ostatně duchové byli vůbec její první přátelé. Trošku depresivní pro malou holku. Sice byla ve věku, kdy si jí podobní, myšleno tím děti, vytvářejí imaginární "přátele", kteří mají podporovat dětskou fantazii: až na to, že podobný příběh někdy skončí psychiatrií. Willy? Ta měla skutečné přátelé v podobě duchů, což k těm imaginárním verzím, se kterými ostatní pořádali čajové dýchánky, nebylo daleko. Bohužel jí tyto návštěvy nevydržely dlouho. Pravděpodobně z toho důvodu, že tatínek nebyl dvakrát rád, když se kolem jejich dcery motaly jakési mrtvé duše, co nedokáží spočinout v klidu a pokoji. A katolická škola měla podobné excesy napravit.

S přibývajícími roky se naučila řešit svůj "problém" alkoholem a mužskou společností, která jí pomáhala zahnat stres, vzpomínky a chlad z přítomnosti těch, které se snažila ze srdce ignorovat. Nikdy to nevydrželo dýl jak jednu noc, žádný vztah, žádné pouto. Její život umí být příliš nebezpečný, když se nějakému škůdci zachce jí ničit život. Ostatně kterej chlap by byl ochoten vydržet víc jak jednu noc v domě, kde se to hemží různými lapači snů a deskou Ouija, pomocí níž komunikuje s prapodivnými nevysvětlitelnými existencemi? Žádnej.

Shademore se tvářil jako dobrý způsob pro začátek nového života. To bylo rok zpátky. Teď vlastně ani nemá jak odejít. Nervovou soustavu postihla nepříjemná nemoc zvaná Guillain-Barrého syndrom, která postupně začala napadat pohyblivost drobného dívčího tělíčka. Prve nohy, poté ruce, až nakonec zasáhl tu nejcitlivější oblast - samotné dýchání. Snažila se cvičit, pravidelně chodit na procházky. Jedna taková se jí stala osudnou: Drobný záchvat přerušil dýchací cesty a Willy, neschopna zalapat po kyslíku, pomalu umírala. Bez přítele po boku, bez rodiny. Tedy... téměř. Zázrakem, šťastnou náhodou či řízením osudu se kolem potloukal jeden z místních vlkodlaků, který ji zachránil za cenu prakticky horší bolesti než je umírání bez přísunu kyslíku. Trpěla bez tušení, co se s ní děje. A pak? Bolest... zmizela. Spolu s ní i její lidskost. Zrodil se nový vlkodlak ve městě plném podobných bestií, nová Willy Kingsley.


Willy jako vlk rozhodně nevypadá… No, nějak zlověstně. Působí drobně, na vlkodlaka spíše jako štěně, jehož tělo je spíše přizpůsobeno úprkům a hbitému kličkování mezi stromy než pro sílu v jedné, dvou... vlastně nakonec ve všech čtyřech packách. Je velmi flexibilní. Nebýt hloupá a bojácná, pak by mohla proti soupeři v těžší váhové kategorii jednoznačně využít mrštnosti a tendenci schovávat se za kmeny stromů v domění, že není vidět. Její srst je spíše světlá s místy šedých trsů tmavších chlupů. Od pohledu tak evokuje polární lišku, jejíž mamka si to rozdala s vlkem a kříženec je sladkou kombinací obou psovitých šelmiček. Její podoba není zrovna dokonalá, dá se v ní však nalézt tolik fascinace pro ono vybočení z řady, že se za její nedokonalost na ni nikdo nemůže hněvat. Má takovou menší vadu - každé její oko je jiné. Jedno nebesky modré a to druhé zlato-hnědé. Jakoby jedna její část nechtěla podlehnout přeměně a zanechávala si aspoň část ze svého lidského zjevení, ač poněkud švihlého a trhlého. Stejně jako je Willy.


* Jako člověk trpěla Guillain-Barrého syndromem postihujícím nervovou soustavu. Bojovat vůči vzestupné paralýze se poslední dny před proměnou stalo prakticky nemožné, dýchání se stávalo obtížnějším, až nakonec plíce vypověděly službu jako takovou.
*Pod levým ňadrem má vytetovanou větu "Tell that Devil". Význam zná jen ona sama.
* Díky svému menšímu vzrůstu, zvláštnímu vzhledu nepodobným liškám jako takovým a drobnému, již zmíněnému tetování, si jí nemálo lidí kdy dobírají a oslovují různými zdrobnělinami, včetně škádlivého "Lištičko", které nesnáší a ohrnuje nad ním nos.
* Při silném emočním výkyvu se prakticky pokaždé u Willy mění barva očí na vlčí, které jsou i tak nezaměnitelné. Snad vlivem šťastné náhody, možná pouze nepřízní osudu, se levé zbarvuje do světloulince modré, zatímco pravé ztmavne do oříškového odstínu.
* Od své přeměny si ještě nestihla navyknout novému náhledu na svět. Silné vjemy jí fascinují stejně jako ubíjejí a tak se občas ze srdce ráda zahrabe do postele s huhňavou odpovědí, že dnes nevytáhne paty, i kdyby jí pod zadkem třeba hořelo. Hluk ji čas od času přivodí silnou bolest hlavy, kterou se obvykle snaží zamést pod kobereček kýblem zmrzliny.
* Je milovnicí všeho spojeného s divokým západem. Sama nosí vysoké kovbojské boty, umí žvýkat tabák a hvízdat na prsty.
* Má zbrojní pas, k hrůze ostatních vydaný právem.

* Vlastní kolt, jemuž přezdívá Peacemaker.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama