Clarke Scarlett Bellamore

6. června 2017 v 16:24 | Admin |  Aktivní profily

Matka - Lianna Koskien Bellamore(mrtvá)
Otec - Stephan Charles Bellamore (mrtvý)

Práce:
Dočasná práce jako barmanka, dokud nenajde něco lepšího

Clarke poznáte hlavně podle jejích blond vlasů, které nechává skoro neustále volně rozpuštěné. Nemá ráda, když si je musí stáhnout do drdolu či culíku nebo copu, nepřipadá jí to přirozené a dělá to jedině, když musí. I proto si vlasy stříhá spíše na kratší délku někam po lopatky. Lépe se i udržují vzhledem v lehkým vlnám, až kudrlinám, které naskakují pokaždé, když prší. Čím naopak příliš nevynikne, je postava. Výška 165 centimentů, váha něco přes šedesát, žádný trpaslík ani žirafa. Tělo má však vypracované, spíše než měkké křivky naleznete pevné svaly vybroušené neustálým pohybem a námahou. I přesto se Clarke pyšní plným dekoltem či křivkami boků. Pokud má velmi dobrou náladu (obvykle v období úplňku) a překoná se, přičemž si vezme šaty, můžete obdivovat i poměrně dlouhé nohy. Nikdy se příliš neopálí, což ji ani moc netrápí. Po těle má poschovávání mnoho jizev, některé menší, jiné naopak výraznější. Ta největší se nachází nad pravým výběžkem pánevní kosti, dlouhá asi deset centimetrů, přičemž byla způsobena stříbrnou dýkou. Tuhle jizvu zásadně skrývá, přestože jinak je se svým tělem smířená, připomíná jí totiž špatné věci. Menší, třeba malou bledou jizvu, někdy skrytou pod vlasy na spánku, naopak občas dává i hrdě na obdiv. Na levé ruce má pod sebou vytetovány fáze měsíce. Jedná se o jednoduché, ale mistrné dílo, takže je škoda, že ho schovává, má pro ni však osobní význam. Málokdy ji najdete oblečenou v něčem vkusném a hezkém. Není ten typ holek, které by se neustále parádily, spíše naopak ukrývá své přednosti. Většinou nosí džíny, nějaké tmavé triko a koženou bundu. Za ty roky si také udělala zbrojní pas, takže občas v pouzdře u pasu zahlédnete její Smith Wesson revolver. A věřte nebo ne, umí s ním střílet. Teď už by se hodilo přejít k povaze Clarke. Rozhodně je to velice komplikovaná osobnost, to bezesporu. Někteří lidé, kteří ji lépe poznají by ji označily téměř za schizofrenní, i když to není pojem, který by se ke Clarke stoprocentně hodil. Dokáže se prostě přizpůsobit dle situace, ale její charakter vždy zůstává neměnný. Je tak trochu cholerik, s občasnými sangvinistickými sklony a chvílemi melanchonie. Snadno se rozčílí, i když se dnes již lépe kontroluje, ale to jen s velkým vypětím. Její humor dokáže být poněkud krutý, plný sarkasmu a dokonce až cynický a nejapný, jako když vám na pohřbu blízké osoby řekne jen: "Hele, škoda, žes to nebyl ty, ale tak třeba budu mít štěstí příště… hmm, fajn, to asi nebylo úplně vtipný…" Snaží se nevzpomínat na minulost, ale když tak učiní, buď se zaručeně rozčílí a nebo propadne chvilkové nostalgii, když se dokáže utápět v sebelítosti, naštěstí se to často nestává. Co o ní však říct nemůžete je to, že by byla lhostejná. Spíše naopak, často se do věcí montuje a ráda je má pod kontrolou. Je to občas poněkud na obtíž, zvlášť, když se plete do věcí, do kterých jí nic není, na druhou stranu vás v tomhle ohledu nikdy nenechá na holičkách. Můžete za ní přijít s problémem, který je třeba vyřešit a ona se před danou věc postaví s plnou zodpovědností a elánem. Vždy splní zadanou povinnosti i povinnost, kterou si sama určí. Není jedna z těch, kteří něco vzdávají pomalu dříve, než začnou, to ani náhodou. Často spíše naopak vyčkává až s děsivou trpělivostí a dokáže takhle čekat i roky, než dosáhne svého cíle. V tomhle ohledu věří, že některé věci mají prostě svůj čas, třeba pomsta a nebo smrt. Smrt si totiž jednou přijde pro každého, ona sama ji už rozsévala více, než by jí bylo po chuti. Zvlášť, když v zabíjení přeci jen občas nalézá to zvrácené potěšení z vítězství. Občas ji to děsí, hlavně kvůli jejímu vnitřnímu vlku. Ví, že někteří vlkodlaci s ním mají třeba jen mdlé spojení, jiní s ním prý dokáží komunikovat… do hlavy jim nevidí a navíc na jejich názor, s prominutím, sere. Pro ni je hlavní, jak to bere ona a to vždy, málokdy se nechává ovlivnit ostatními. A její vnitřní duch to má zřejmě podobně, když se promění, někdy má pocit, jako by číhal někde v zadu, počkal, až se ponoří do víru boje a krve a trhání a pak… jako by to už nebyla ona. Ale prostě jen divoké zvíře, které si libuje ve zvuku lámání kostí, štiplavé vůni potrhaných střev… Přesto se nedá říct, že by z proměny měla strach. Naopak, miluje být v podobě vlkodlaka, ta volnost je něco, co je pro ni neuvěřitelně lákavé. Navíc je rychlá, opravdu rychlá, ze všech vlkodlaků, které kdy potkala, ji nikdo ještě nedokázal předběhnout. Není nijak extra silná, rychlost a mrštnost jsou její největší zbraní, na to, aby jí mohl někdo ublížit, musel by ji taky chytit. Taky je vytrvalá. A to jak ve vlčí, tak i lidské podobě. Běhá ráda i jako člověk a trénuje svou kondici, ví, že i ona je důležitým faktorem k přežití. Je navíc dosti inteligentní, některé lidi až překvapuje, jak moc, přece jen, od bloncky moc chytrých řečí nečekají. Ale pravdou je, že je dobrý stratég a ráda čte. Často se stane, že vás zahltí naprosto náhodnými fakty jako jsou kupříkladu: "Víš, že se nemůžeš nadechnout nosem a přitom mluvit? Věděl si, že penicilin byl z plísně objeven vlastně naprostou náhodou? A víš, že obloha je modrá, jelikož se v ní rozptyluje sluneční světlo?" Naprosto neužitečné a náhodné fakty, ale ona ze sebe prostě ráda udělá tu chytrou. Na to, jak jí to pálí, dokáže být ale občas neuvěřitelně tupá v oblasti mezilidských vztahů. Jistě, pozná celkem dobře, když jí někdo lže a jak se dotyčný cítí, ale absolutně se dle toho nedokáže zachovat. Většinou je totiž až nemístně přímá. Sice dokáže uchovat tajemství, dokonce i bravurně lhát, ale většinou to, co má na srdci, má i na jazyku a nebude se to snažit nijak přikrášlovat. A k tomu její absurdní zvyklost pokládat zvláštní otázky dokáže vytočil lidi k nepříčetnosti. Kdo by se divil, arogantní všeználek dovede být otravný společník. To je další aspekt její povahy, sebevědomá až arogantní. Ví, že není ošklivá a dokáže toho využít (zneužít). K tomu si je jistá i svými charakterovými a bojovými kvalitami, takže pokusit se srazit její ego je nepředstavitelně těžký úkol, na kterém nejspíše ztroskotáte. Už jenom kvůli tomu, jak je hrdá. Nikdy před nikým nepoklekla, pokud to ovšem nebylo nutné. Ale i v té chvíli sice vyjadřuje určitý respekt, ale nikdy ne stoprocentní podřízenost a odevzdanost, s tím by se její ohnivá a svobodomyslná duše prostě nesžila. Tuhle vlastnost však vyvažuje věrností. Pokud k ní dokážete proniknout skrz ochranný val, který si kolem vystavěla z chladné odmítavosti, bude vám věrná až za hrob. Bez váhání za vás nasadí život, bude se bít, prát, hádat, cokoliv, abyste vy byly v bezpečí a v pohodě. Co se jejímu přístupu ke vztahům týče, to je kapitola sama o sobě. Přestože byla vychovávána spíše jako kluk, než holka, osvojila si všechny ženské techniky a zbraně a dokáže je využít. Flirtování jí rozhodně není cizí, naopak si ho dost užívá, dovolí vám s ní laškovat, pokud se jí budete zamlouvat, dokonce se s vámi rozhodne i trochu pobavit. Přeci jen, kdo by neměl rád sex, jedná se o přirozenost. Ale jakkoliv dokáže být svůdná, máte jen nepatrnou šanci, že by vám propadla. Opravdu má kolem sebe téměř hmatatelnou bariéru, která křičí: "Ani se o to nepokoušej!" Když se zamiluje, miluje opravdu, vroucně, nic si nenechává pro sebe. Bohužel takovou lásku lze jen těžko opětovat se stejnou vášní. A když už na takovou narazíte, ale přijdete o ni, stojí vás to moc… někdy až příliš. A je těžké si dovolit znovu riskovat, i když jinak máte odvahy ve všech směrech na rozdávání. Navíc má Clarke "menší" problém se žárlivostí a majetnickostí. Co je její, je prostě její, a kdo to bude chtít zpochybnit, tak se musí smířit s tím, že se zblízka podívá na jeho vnitřní orgány. Doopravdy dokáže být Clarke impulsivní a hlavně, když se jedná o její přátele. V boji je jistá, rozhodná a krvežíznivá. Navíc má v sobě opravdový oheň, který přiživuje její vášeň, takže i když se to snaží potlačit, stejně si všimnete té nutkavé energie, která je skryta někde pod povrchem a čeká na to, až se bude moci nějakým způsobem vybýt. To zní dělá pro mnohé muže výzvu, ale pro její nepřátele noční můru. Pokud se vám totiž rozhodne ublížit, málokdo by si za svým cílem šel s takovou cílevědomostí a vervou. Mezi její zájmy patří hlavně motorky i jejich údržba. Pro tyhle stroje má opravdu slabost. Kupodivu jim prostě holduje více, než alkoholu. Nepije, je to zvláštní, raději když už, omámí smysly rozkoší a slastí v oblasti sexuálních tužeb. Dále ráda hraje na housle, jediné, co jí zůstalo z jejích mladých let, možná i trocha zpěvu, když má dobrou náladu. Ale není moc pravděpodobné, že ji uslyšíte hrát. Housle nevlastní, i kdy stokrát přemýšlela, že si je zase pořídí. Ráda se též projede na koni, ale teď už to není takové, co kdysi, koně jsou z ní nervózní. A rozhodně nikdy nepohrdne tím, aby se proběhla na všech čtyřech.

Její příběh začíná za jedné bouřlivé chladné noci v jednom pokoji ve venkovském sídle na kraji Londýna. Ve dvě hodiny ráno se z ložnice ozývá křik a pláč, když nové vlkodlačí dítě přichází na svět a dostává jméno Clarke Scarlett, ne úplně typické pro tehdejší dobu. Jedná se totiž o dobu chvíli před Velkou světovou válkou, jak ji tehdy lidé nazývali, jelikož nevěděli, že přijde další, ještě horší. Už kvůli tomu je jasné, že Clarke neměla zrovna poklidné dětství. Za první světové války emigrovala její rodina z jejího rodného Londýna do Finska, odkud pocházela její matka. Zde žila její rodina v jednom z menších domků v jedné vesnici pomalu uprostřed ničeho. Už od malička jí rodiče doopravdy říkali, kdo je, vyprávěli jí o vlkodlacích a o jejich světě, o tom, proč to musí před lidmi tajit, a také o úděsných lovcích, kteří, pokud by ji našli, nerozpakovali by se jí zabít. I proto byla vždy vedena k opatrnosti, přesto poměrně neúspěšně. Vždy byla živé dítě to se prostě nikdy nezměnilo. Rostla rychle a její otec ji naučil jezdit na koni, což se brzy stala její oblíbená zvířata díky svobodě, kterou cítila, když jela na koňském hřbetu. To bylo předtím, než se začala proměňovat a běhat po čtyřech jako vlkodlak. To byl úplně jiný a lepší druh svobody, který si okamžitě zamilovala. Na koně však nikdy úplně nezapomněla, pokud může, ráda si zajezdí. Když první světová pominula a konflikt ustal, vrátila se s rodiči do Londýna, kde zažívala pravá pubertální léta. Neustále se v noci plížila z domu, ze srandy s přáteli vykrádala sousedy, skákali z mostu do Temže, lozili po střechách a shazovali na kolemjdoucí vajíčka. Její rodina byla přeci jen poměrně bohatá vzhledem k tomu, že její otec byl vážený obchodník s kořením z Asie. Občas se jim sice tolik nedařilo, zvlášť, když některé z otcových lodí přepadali piráti, ale vždy měli střechu nad hlavou, teplo a co do úst. Její matka se z ní snažila vychovat dámu dle svých představ, naučit ji tančit, zpívat, vyšívat, chovat se… neúspěšně. Jediné, co Clarke zaujalo, byla hra na housle, které se věnuje dodnes. Jinak se mezi dámy z vyšších společenských vrstev prostě nehodila. Mnohem raději trávila čas venku a dělala vylomeniny. To se naopak zamlouvalo otci, který si vždy přál syna, přestože jeho ženě už se nikdy nepovedlo znovu otěhotnět. Učil Clarke šermu a zasvěcoval ji do obchodu, přičemž snil, že jí ho jednou opravdu předá. Clarke se někdy zdálo, že žijí jako normální lidé spíš jen jako vlkodlaci. A ono tomu tak opravdu bylo. Její rodiče sice brali svou podstatu přirozeně, ale nikdy se jí nenechali vést. Odmítali smečky a naopak měli rádi svoji samostatnost. Clarke to nikdy nevadilo, měla svou vlastní rodinu, která se dokázala skrýt před lovci a to pro ni byla její smečka. Dokud nepřišel zlom… Přichází druhá světová. Vývoj Clarke se alespoň vzhledem ustálil už na vzhledu kolem pětadvaceti let. Teď již nějakou dobu nebude vypadat starší. Velká Británie vstupuje do války. Z Londýna děti odjíždí na venkov kvůli náletům Německých letadel a shazování bomb. Její rodina sice bydlí na okraji Londýna, ale Clarke ve městě studuje obchod, což si vydobyla dosti tvrdě a nemíní se toho vzdát. Je to sice náročné, ale má soukromého učitele a ten zoufale potřebuje peníze na to, aby sám mohl opustit Londýn a jet za svými dcerami, takže riskuje a cestuje občas on za Clarke, někdy ona za ním. Jednoho dne se ozvou poplašné sirény už odpoledne. Je to překvapení, nálety se konají vždy v noci. Ale ten den byla obloha tak zamračená, že to jako noc téměř vypadalo. Bomby dopadaly nejen na Londýn, ale i jeho přilehlé oblasti… A právě nešťastným řízením osudu zasáhly i rodný dům její rodiny. Matka zemřela okamžitě, otce se pokoušeli zachránit, ale umřel během pár dní. Clarke byla u toho. Zlomilo ji to. Chamtivý spolu obchodníci okamžitě začali rozebírat otcovy majetky nehledě na závěť, tak to v té době prostě chodilo. I tak jí ale zbyla slušná kupička peněz na to, aby mohla začít nový život. Tenkrát to znělo jako nová naděje, přeci jen, válka spěla ke konci, Hitler ustupoval, Británie vítězila a ona chtěla zoufale vypadnout do světa a uniknout bolestivým vzpomínkám na rodiče, které ji provázely ve snech. Nakonec se jí i daří, odcestuje lodí do Ameriky, země, která hlásá demokracii je vykreslena jako splněný sen všech lidí. Nu, nebylo tomu tak. Nejdříve zamířila do New Yorku, ale sehnat tam práci, kromě podřadného mytí nádobí kdesi v restauraci, bylo skoro nemožné. Bydlela v bytě se spolubydlící, která si občas vodila pochybné muže a ona byla nucena poslouchat celý večer nerealistické steny, kterými se Linda snažila vydělat na obživu do doby, než usnula vyčerpáním. Utekla od tam, hned jak to šlo a usadila se v jednom z přístavních městeček. Poblíž se nacházela továrna, kde vyráběly autodílny. Dokonce se jí podařilo nakonec propracovat přímo do autoservisu a naučit se opravovat nějaké lehčí závady. Tady si též oblíbila motorky, tyhle stroje ji fascinují dodnes, elegantní, rychlé, smyslné… jako ona. V té době potkává Jeremyho Hala. Jeremy byl dokonalý. Nejen, že byl krásný se svými narezlými rozcuchanými vlasy, zelenýma jiskrnýma očima a koutkem úst neustále pozvednutým v ironickém úsměvu. Byl také vtipný, chytrý, laskavý a… no, prostě mu naprosto propadla. Trvalo to nějakou dobu, než se vůbec on sám rozhodl ji oslovit v jednom baru. Padli si do noty téměř okamžitě. Ještě ten večer s ním skončila v posteli, ale i když to bylo neuvážené a její poprvé, nikdy nelitovala. Byla zamilovaná až po uši a on též. Byl ale přeci je z jiné ligy, než ona. Byl to policista, ale co by bránilo mladé lásce. Z legrace ji naučil střílet a bránit se a ona mu po půl roku váhání sdělila, kdo opravdu je. Jasné, byl skeptický, nevěřil jí, ale měla to jak dokázat. Bála se, že to neunese a opustí ji, ale tak se nestalo. Spolu si našetřili peníze a koupili si vlastní motorky, přičemž se vydali na cestu napříč celými státy. Byly to nejkrásnější roky jejího života. Jediné, na co si dávala pozor bylo, aby neotěhotněla. Upřímně dítě je její strašák až dodnes. Nikdy si nevěřila ohledně toho, že by byla dobrou matkou, jako ta její, přeci jen je tak odlišná! Jeremy na ni v tomhle ohledu netlačil, ale po dvou letech ji požádal o ruku. Přijala. Zní to jako pohádka, ještě svatbu a to sladké ano a navždy a bylo by to, nehledě na to, že ona stárne o tolik pomaleji. Ale tak se to nestalo. Nakonec ji její vlčí prokletí dohnalo. V Americe jsou lovci… dobří lovci. A pokud zachytí stopu… můžete se snažit uniknout, ale s člověkem a bez zkušeností, či ochrany smečky… neměla šanci. Při jejich hledání se rozdělili, nakonec musela samostatně čelit dvěma lovcům spolu s Jeremym, který ji odmítl opustit. A to se mu stalo osudným. Nikdo ho nepovažoval za pořádnou hrozbu, ale ona byl policista, měl vlastní zbrojní pas i zbraň. Jednoho z lovců zastřelil a dřív, než stihla Clarke cokoliv udělat, ten druhý lovec mu oplatil dýkou do srdce. Najednou byl Jeremy mrtvý. Bože, přála si, aby byla taky. V tu chvíli ji ale popadla zuřivost. Nehleděla napravo, nalevo, proměnila se a zaútočila na druhého lovce, drásala, kousala, trhala, dokud z něj nezbyla jen jakási kašovitá hmota, krev a kosti. Poté se proměnila zpět s neuvěřitelnými bolestmi. Zasáhl ji stříbrnou dýkou. Věděla, že umře, ale bylo jí to jedno. Jeremy už s ní nebyl, svět už by stejně nikdy nebyl v pořádku. Avšak štěstí jí nepřálo. Lovci nešli jen po ní. V okolí se nacházela vlkodlačí smečka. Jedem z jejích členů ji našel polomrtvou v lese a odnesl k nim. Starali se, i když ona nejdříve odmítala stravu. Ale byla slabá na velké protesty. Navzdory všem předpokladům přežila. Bohužel… asi ničeho nelituje víc. Byla přijata do smečky, pár let se v ní dokonce v té zapadlé části Olympského poloostrova i udržela. Ale nikdy to nebylo nic pro ni. Ne, když vše, na co mohla myslet, byla pomsta. Navíc tam byly i vnitřní neshody. Poprala se s betou, přestože sama byla v té době kappa. Nutno podotknout, že beta to schytala více. Ale i tak, ona nebyla v právu. Určitě by schytala trest, smečka nebyla zrovna benevolentní. Možná nějaké lehčí mučení omějí, kdo ví, byl prostě čas jít dál. Ještě tu noc se vykradla a zmizela ve tmě. Byl čas na její pomstu za Jeremyho. Pátrala po té skupince lovců, ví, že jich bylo šest, tváře si zapamatovala až moc obře, když je potkali na benzínce a pak jim s Jeremym ujížděli z toho horského průsmyku. Vídala je před víčky každý večer. Vypátrala je, přestože to trvalo léta. A jednoho po druhém je zabila. Jistě, schytala přitom mnohem ran, zradila mnoho lidí a šla přes mrtvoly, ale bylo jí to jedno. Ta sžíravá úzkost tam byla stále a nutila ji jít dál, pokračovat, zabíjet, mstít. Až nakonec zatnula zuby do hrdla posledního z lovců… cítila se prázdná. Najednou ztratila cíl. Dosti vážně uvažovala o sebevraždě, ale byla příliš velký srab na to, aby udělala něco takového. Raději se toulala po lesích a menších městečkách. Sháněla práci, sváděla muže, aby zapomněla na lásku i na bolest alespoň v krátkých záblescích touhy a rozkoše. Marně. Občas potkala nějakého vlka samotáře, dokonce byla ochotna udělat dočasnou alianci, aby nebyla tak sama, ale smečkám se dlouze vyhýbala. Dozvídala se nové věci, které jí matka a otec neřekli, či říct možná ani nechtěli. O účincích úplňku, nečistokrevných, proměnách a druzích. To jí dalo jen malou naději, kterou okamžitě zadusila. Jeremy nebyl její druh, ale to neznamená, že ho nemilovala, a takovou bezprostřední lásku už znovu nenalezne. Jeden z tuláků pokousal mladého chlapce a poté se zdejchnul, to byla opravdu jedna z těch nejmizernějších aliancí, které udělala. Přesto zůstala s oním chlapcem, který se jí později představil jako Ian. Učila ho, pečovala o něj, snažila se mu vynahradit vše, o co přišel, co musí překonávat. Ale ani tady jí osud nepřál. Pohádala se s Ianem a ten odjel ze vzteku do Seattlu za jediným žijícím příbuzným. Když ho poté chtěla najít, zjistila, že byl zavražděn. Ani nemusela hádat, kým asi. To už ji úplně zatvrdilo. Žila po svém. Naučila se vydělávat peníze i nečestnějšími způsoby, které ale více vynášely. A o to šlo. Dokázala si zaplatit falšování dokladů, které jednou za nějakou dobu potřebovala změnit. Nyní má v občanském průkazu a na pasu jméno Clarke Tramell, ale komu na tom záleží. Necítila se úplná. Nechápe ostatní samotáře, kteří dokáži žít odloučeni. Ona měla stále tendenci vyhledávat společnost. A navíc vnímala tu zranitelnost. Pokud by ji našli, sotva se sama ubrání pěti… kdo ví, kolikrát ještě bude mít štěstí, aby vyvázla. To, že běhá rychleji, než ostatní jí v tomhle asi moc nepomůže. A v tu chvíli ji pocvakává, že potřebuje ochranu smečky, ač nerada. Nemá je ráda a asi nikdy mít nebude, ale nakonec se rozhoduje to risknout, dokud se nerozhodne, jak by chtěla, aby se její život ubíhal dál. Má přeci jen před sebou ještě tolik let. A tak se nakonec rozhoduje zamířit do města Shademore, už jen kvůli řečem, které o něm kolují. Zjišťuje poměrně snadno, že tu soupeří dvě smečky, a to krvežíznivý Arcaton a poněkud mírnější Lunar. Ví, že se svou minulostí i povahou by určitě více zapadla do Arcanonu, ale když pomyslí na to, jak by museli všichni její blízcí být zklamaní z toho, co se z ní stalo, nedokáže to udělat. A tak upne svou naději k Lunaru. Možná ji nepřijmou, kdo ví. Riskne to, její život se stejně zdá jako jeden velký risk.

Barva jejího kožich use dá jen těžko určit. Jedná se o směs béžové a hnědé, s trochou bílé skryté na břiše a naopak šedo-černé na uších, hlavě, hřbetě a ocasu, částečně i na bocích, či plecích. V zimě troch vybledne a jeví se spíše jako hnědá. Stavbou středně velký vlk, štíhlý, s velkými tlapami, takže se pohybuje tiše, ale zároveň i rychle. Srst hustá, čumák nepříliš protáhlý. Oči bystré, tak světle hnědé, že hrají spíše do žluta či jantarova, zvlášť při správném světle. Drápy i zuby ostré, vždy připravené k akci. Občas má ve zvyku neklidně škubat ocasem, ale též dokáže znehybnět tak, že kořist ani nezaznamená její přítomnost, dokud nezaútočí.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama