Harley MacArra

27. června 2017 v 17:09 | Admin |  Aktivní profily


Matka: Louise-Madeleine de La Mott, pravděpodobně stále dost živá, avšak po uvedení své dcery do králova lože se od těch časů přestala zajímat, co s její dcerou bude dál. Jestli žije či nikoliv, toť otázka. Otec: Francois Poisson, pravděpodobně mrtvý, i když v rodině Harley funguje fingování smrti jako rodinné hobby. Několik možných bratrů, sester, případných milenců, vždy 100% odkopnutých nebo zabitých, nikoliv však její vinou.

Práce: Lovkyně odměn / zlodějka umění / padělatelka šperků. V dřívějších dobách se živila jako herečka pod jménem Grace Kelly, modelka a po většinu života zastávala roli milenky významných mužů.

Harley, jak vyžaduje, aby jí všichni v současné době oslovovali, je vyššího vzrůstu, s hubenou, ale na patřičných místech štědře tvarovanou postavou. Delší blond vlasy, jimiž místy mírně prosvítají temnější karamelové pramínky, si prakticky nikdy nesplétá. A pokud? Pak jedině tehdy, má-li co dočinění s prací lovkyně odměn, kdy vyloženě nesnáší zbloudilé pramínky v očích. Už jen proto, jakou pozornost to odvádí od pokusu zlomit dotyčnému prsty dupnutím podpatku. A že to se počítá mezi její nejoblíbenější činnost, ne že ne. Dominantím rysem se mohou nazývat nejen zelené oči, které vždy zaujmou svou překvapivou hloubkou, ale též plné rty zvoucí k polibku. Špulí je zásadně tehdy, pokud se jí něco nelíbí. V ten moment se mění na uraženého kačera. Má silnou vůli a je velmi paličatá. I když se zdá jako intelektuálka, která by nezvedla proti mouše ani noviny, by jí byť jen pohrozila, není to vůbec pravda. Udržuje se v klidné rovině... asi tak malou, drahocennou chvíli, protože když se jí někdo dotkne, nebo ukřivdí jí, jejím přátelům či kytkám, o které se snaží pečovat v bytě, či se jí jen pokusí vyhodit z míry, nejde daleko pro ránu. Ačkoliv nepůsobí nejmenším dojmem, dá se označit za mrštnou a má celkem ránu. Je hodně sečtělá, a i když to nedává moc najevo, též se může chlubit chytrostí, dokonce vypočítavostí včetně skvělé intuice. Nerada si někoho pouští k tělu a chová se jako neústupná, necítící a neomylná osůbka. Ale tak tomu bývá vždy, že takovíto lidé jsou nejzranitelněj­ší. Ani Harley není výjimkou. Ráda pomáhá okolí a dokáže být až děsivě naivní, proto se snaží chovat jako mrcha. Velmi sobecká mrcha, zahleděná jen a pouze do sebe. Ale popravdě? Nejde jí to.Proto se ráda skrývá v archivech, na hřbitovech, nebo v lesích, kde mění lidskou kůži za vlčí kožich, či ve stájích, kde si pokouší komenzovat svou marnotratnou povahu v sedle, hledaje volnost a místo, kam by mohla patřit. Ráda zpívá a kreslí, když by se s tím nikomu nesvěřila, protože to bere jako slabost. Nemá nějak vyhraněný styl, takže je možné, že jí uvidíte oblečenou naprosto v čemkoliv: od odrbaných džínů, přes saka a kostýmky po nějaké koktejlky hodící se do baru na svádění mužů. Nebo v oděvu hodného špióna při filmech o krádežích cenných artefaktů, neboť i to je její velkou zálibou. Může si dovolit podobné kousky díky vlkodlačí krvi kolující v žilách a tím pádem i zostřeným smyslům, na které nedá dopustit. Když se dostanete pod její obranou pózu, zjistíte, že jednáte s někým, kdo potřebuje rozdávat lásku a když se tak neděje, ničí ji to. A co ještě hůř, podepisuje se to do slovníku i ohrnování nosu, jímž se snaží každému vpálit přesný opak. Není však nijak změkčilá, naopak: svou inteligenci a intuici dokáže používat pěkně zákeřně a dovede být opravdu neodbytný a nebezpečný nepřítel. Sama se prosazuje do pozice výborného stratéga a taktika, avšak občas se do všeho pouští po hlavě, bez rozumu a v ten moment tedy srdcem, což si o chvilku později vyčítá a tváří se, že to vlastně vůbec nebyl jeden z jejích bláznivých nápadů.

Kdo by tušil, že se za pohlednou tvářičkou nově obývající město Shademore skrývá žena známá po celém světě svým jménem, jež dávno zahodila za hlavu? Kdo by řekl, že tahle lovkyně odměn a hlav, co se čas od času podílí na krádeži umění, je historickou osobností opředenou záhadami? Dnes se možná skrývá za jméno Harley MacArra, ale dříve se honosila jménem Jeanne-Antoinette Poisson, nebo-li markýza de Pompadour. Její budoucnost chtěla zjistit její matka Louise-Madeleine de La Mott. Jaké bylo její překvapení, když osud Jeanne-Antoinetty věštkyně spojila se samotným králem Francie. A to malá holčička ještě ani netušila, že se jednou stane jednou z nejpůvabnějších královských milenek, které budou říkat madame de Pompadour. Než se dostanu k samotnému životu slavné madame de Pompadour, zmíním se v krátkosti o její matce: Louise-Madeleine de La Mott byla dcerou Jeana de La Mott, který se živil dodáváním pšenice pro pařížskou Invalidovnu. Samotný rod už se delší dobu mohl pyšnit vlkodlačími geny předávané z rodiče na potomka a ani v tomto případě se nejednalo o výjimku: Madeleine byla velmi krásná, měla tmavé oči a vlasy a působila nezkrotně. V té době měla dvě možnosti, kam mohla směřovat její budoucnost: mohla samozřejmě získat vzdělání a následně pracovat jako dobře placená společnice u nějaké bohaté rodiny. Pak se nabízela druhá varianta, a to být une femme galante. O co se jedná? Tento francouzský pojem se používá pro ženy, které k výdělku využívaly své tělesné přitažlivosti. A že Madeleine byla na svou dobu neobyčejně vzrušující ženou... A protože Madeleine byla hodně veselá a tak trochu vrtošivá, zvolila druhou možnost, což těžce nesl její otec. Díky své kráse přitahovala mnoho mužů. Jednu dobu byla dokonce milenkou Claudia Le Blanca, což byl v letech 1718-1723 francouzský ministr války. Rodiče mladé Madeleine se však rozhodli podobným aférám zabránit, a to tak, že jí najdou ženicha. Dívka se tak měla vdát, dříve než ji její chování dostane do neštěstí. V říjnu roku 1718 se tedy Madeleine vdávala. Jejím manželem se stal armádní dodavatel Francois Poisson, taktéž vlkodlak. Roku 1721 se páru narodilo první dítě, holčička, která dostala jméno Jeanne-Antoinetta, zároveň však jediný potomek, jež přežil krutou dobu. I přesto, že byla Madeleine vdaná, neodpustila si své milostné eskapády, na které byla zvyklá. Uvědomovala si však naštěstí, že by to mohlo nějakým způsobem poznamenat její dceru, a proto putovala Jeanne-Antoinetta do kláštera voršilek v Poissy. Zde se mělo dívce dostat vzdělání, na rozdíl od její matky i otce. Francois Poissen, otec pozdější madame de Pompadour, měl v roce 1727 problémy se zákonem, protože nesplácel své obrovské dluhy. Z tohoto důvodu utekl do Německa, kde zůstal až do roku 1736. Když se vrátil zpět do Francie, bylo jeho dceři patnáct let. V klášteře se již naučila psát, oblékat se, šít a vyšívat. Roku 1730 se vrátila Jeanne-Antoinetta z kláštera domů. Zde se jejímu dalšímu učení začal věnovat milenec její matky Charles-Francois Paul Le Nomant, který byl finančníkem. Rodina mladé dívky nezapomněla na věštbu a věřila, že se jednou stane společnicí krále. Proto jí také údajně oslovovala jako "královničku". A Jeanne-Antoinetta se s touto rolí ztotožnila. Naučila se chodit jako dáma, zvládala skvěle tanec, věnovala se zpěvu, výtvarnému umění a divadlu. Její velkou vášní se stala četba. Ve svých sedmnácti letech začala pravidelně navštěvovat pařížské salóny. Díky své píli dokonce získala stejné vzdělání jako třeba princezny ve Versailles. Stejně jako ony byla také krásná. Pyšnila se světlou pletí s nazlátlým odstínem, krásnými zlatohnědými kučerami a velkými zelenými kukadly. Její matka jí hned začala hledat vhodného manžela. Sice všichni stále věřili, že v budoucnu bude patřit králi, ale předtím se vdát prostě musela. Tehdy bylo také běžné, že se dívka vdávala paradoxně proto, aby se stala svobodnou. Sňatkem totiž žena oficiálně vstoupila do společnosti, mohla tak navštěvovat společenské akce a plesy, stejně tak měla své místo v divadle a opeře. Výběr manžela Jeanne-Antoinetty si vzal na starosti její strýc. Jejím nastávajícím se tak měl stát jeho dědic, čtyřiadvacetiletý Charles-Guillaum. Tento mladík také získal panství v Etiolles. Dne 9. března 1741 se pak z mladé dívky stala madame de Etiolles. A tak se mohla těšit na samotného krále. Mladá madame de Etiolles si potrpěla na luxusní šaty a byl jí vlastní hektický styl života. V jednom kuse navštěvovala divadelní představení, plesy a salóny. Protože byla velmi půvabná, její manžel se do ní ihned zamiloval, avšak ona mu city neopětovala, přestože svědomitě plnila své manželské povinnosti. Přesně za devět měsíců od svatby se manželům narodilo první dítě. Byl to chlapec a dostal jméno Charles-Guillaume Louis. Bohužel však zemřel ještě před svými prvními narozeninami. Další dítě přivedla Jeanne-Antoinetta na svět až v roce 1744. Tentokrát to byla dcera, kterou pojmenovali Alexandrina. V té době se začala Jeanne-Antoinetta věnovat své další vášni, a to jízdě na koni. Na vyjížďky do lesů ji však musel doprovázet štolba, jinak by doma její žárlivý manžel asi zešílel. Jeanne-Antoinetta, i když byla vdanou paní, stále snila o tom, že si jí jednoho dne všimne samotný král. A to se skutečně stalo. Tou dobou se totiž král Francie Ludvík XV. doslova nudil. Prakticky jedinými jeho zájmy byl lov a sex. Své rodiče si ani nepamatoval, ve dvou letech o ně přišel a jediným jeho žijícím blízkým příbuzným byl jeho strýc. Ten se však dožil jen Ludvíkových třináctých narozenin. Roku 1725 se tehdy patnáctiletý Ludvík oženil. Jeho manželkou se stala dvaadvacetiletá Marie Leszczynská, která byla dcerou bývalého krále Polska Stanislava. Marie svému muži každý rok porodila potomka. Dědic trůnu, dauphin Ludvík Ferdinand, přišel na svět až v roce 1729. Královna Marie však byla vychována v přísně katolické víře a po deseti letech již odmítla králi porodit další dítě. Tím pádem se také vzdala pochopitelně sexu. Ludvíkovi bylo tehdy teprve pětadvacet let, a proto hledal uspokojení svých sexuálních potřeb někde jinde. Měl několik milenek a také metres. Brzy se král také doslechl o krásné Jeanne-Antoinettě. Poprvé se ti dva potkali dne 24. února roku 1745, kdy se konal ples na počest dauphinovy svatby. Král dostal odvahu a oslovil ji. Slovo dalo slovo, no, a od té doby se dvojice tajně scházela, což těžce nesli někteří lidé z královského dvora. Ti totiž nemohli zkousnout, že se král zapletl s pouhou měšťankou. Král však na řeči okolí nedal a brzy od něj dostala Jeanne přidělený pokojík ve Versailles. Asi měsíc nato se Jeanne rozešla se svým manželem. A Ludvík jí hned opatřil erb s titulem markýzy a jenom pro ni koupil také zámek Pompadour nedaleko Etiolles. Král s markýzou prý prožíval opravdovou lásku. Jeho novou partnerku však nemohli vystát sousedé ve Versailles. V tu dobu čekal Jeanne jeden důležitý krok, a to oficiální představení královské rodině. K té musela jít v doprovodu královské princezny. Na její místo se po naléhání Ludvíka postavila ovdovělá princezna de Conti, a to zřejmě jenom proto, že za ni král platil dluhy. Celý tento akt měl proběhnout dne 14. září 1745. Tehdy se manželka krále Marie k Jeanne chovala velmi přátelsky a vlídně. Proto se jí pak markýza uklonila a políbila lem šatů. Dauphin se však už moc hezky nechoval a dokonce prý na markýzu vyplázl jazyk. Za toto nepatřičné chování pak musel na nějaký čas do exilu na zámek Meudon, samozřejmá byla také omluva. A markýza de Pompadour byla již oficiálně metresou krále. Jako madame de Pompadour obývala ve druhém patře paláce velký a luxusně zařízený byt. Věnovala se studiu francouzské historie. Na svou rodinu nezanevřela a finančně ji podporovala. Nejčastěji trávila čas s králem, i když jednou se nechala slyšet, že se tomu sama diví. Ludvíka totiž sužovaly deprese, neustále se přejídal a jinak ho nic nebavilo. Mezi jeho pár zájmů patřila architektura a chemie. Věnoval se prý kreslení map a dokonce sám připravil jakýsi parfém. Když se nevěnoval svým koníčkům, snažila se ho nějak zabavit madame de Pompadour: spolu s dvořany mu třeba hrála divadelní představení, upravovala vybavení paláců, pořádala výlety nebo hostiny. Pokud se král bavil sám, trávila markýza čas se svými přáteli, mezi které patřil třeba Voltaire, jehož její dvorní milenec nemohl jen tak překousnout nebo Jean Jacques Rousseau. Postupem času začala mezi králem a madame de Pompadour mizet vášeň. Není se čemu divit, markýza nestárla, vlkodlačí krev ji udržovala mladou, zatímco na Ludvíkovi se podepisovalo stáří protkané vráskami, únavou a problémy v ložnici. Není se čemu divit, že markýza s králem byli za nějaký čas spíše přáteli. Madame de Pompadour se pak už tolik králi nevěnovala, zabavila se jiným způsobem. Významně se třeba podílela na založení vojenské akademie Ecole Militaire. Díky ní došlo k přestěhování manufaktury na výrobu porcelánu z Vincennes do Sevres. Manufakturu také pravidelně navštěvovala a rozvíjela zde své nápady. Chemik jménem Jean Hellot zde vyrobil světle růžovou barvu, která se stala symbolem manufaktury a dostala název rose Pompadour. Madame de Pompadour byla také podporou pro vydání známé Encyklopedie, které však král nedůvěřoval. Už tehdy se však začínalo po chodbách Versailles šuškat, že s královou metresou není cosi v pořádku: nestárla, zůstávala nadále mladá a svěží a v blízkosti doby úplňku neuvěřitelně sexuálně přitažlivá pro zdejší muže, kteří nechápali své myšlenky. Sama se proto rozhodla s povolením krále odstoupit do ústraní a nějaký čas pobývala na zámku Choisy, než se rozhodla odcestovat do Anglie a zanechat za sebou celou jednu epochu, která vstoupí do dějin: život známé madame de Pompadour, která dle oficiálního vyjádření krále zemřela na zápal plic ve Versailles. Že to byla jen fraška vědělo pouhých pár nositelů tohoto tajemství. Se svým líbezným zjevem dámy v nesnázích, inteligencí bažící po dalších vědomostech a době žádající si o demonstraci nových myšlenek, se do anglické společnosti zařadila téměř bravůrně. Leč tentokrát tolik nevystrkovala růžky. Pohybovala se v uměleckém světě jako tanečnice a zpěvačka pod jménem Emma, později známá jako Lady Hamiltonová, představovala v živých obrazech hrdinky antické mytologie. Jako modelku ji využívali přední malíři: Joshua Reynolds, George Romney, Élisabeth Vigée-Lebrun. V roce 1791 se provdala za archeologa a britského vyslance v Neapoli, Williama Hamiltona, který byl o 35 let starší. Byla hvězdou neapolské společnosti, okouzlila i Goetha, přátelila se s královnou Marií Karolinou a využila svého vlivu například k tomu, aby neapolská vláda poskytla Angličanům podporu před bitvou u Abukiru. V roce 1793 se seznámila s admirálem Nelsonem a navázala s ním bouřlivý milostný vztah, který pokračoval i po návratu Hamiltonových do Anglie a vyústil v narození dcery Horatie. V roce 1803 zemřel William Hamilton a v roce 1805 padl v bitvě u Trafalgaru Horatio Nelson. Ačkoli ve své závěti Nelson žádal, aby se stát o jeho milenku postaral, vláda jí odmítla vyplácet penzi vzhledem k nelegitimní povaze jejich vztahu. V tu chvíli se opětovně odebírá ze scény a vyčkává na příhodnější dobu. Ta nastává za vlády královny Viktorie, kdy si do ložnice zvala mocné muže jako například George Hamilton-Gordona, tehdejšího premiéra Spojeného království, či Richarda Grenville, 2. vévodu z Buckinghamu a Chandosu, jež zkrachoval a tím neměl v bohatství se koupající dívce co nabídnout. Právě v tehdejších dobách rozjížděla v nebývalé míře svoji lásku k umění. Díky předchozímu pobytu ve Francii a skvělému daru obchodování, měnila pravé šperky za padělané a naopak, později k tomu přidala i menší či známější díla, jimiž se v marnivosti obklopovala. Jeden čas dokonce vystupovala i jako modelka viktoriánské doby pod jménem Jane Morris. Ztělesňovala ideál krásy v období prerafaelitů, skupiny anglických malířů ale i básníků a kritiků, byla jejich múzou, což nesla se zálibou v tom, jak jim okatě poplétat hlavy. Bohužel i tato, pro ni chvilková záležitost, ji omrzela a tudíž bylo na čase opět změnit lokalitu: řeč bude tentokrát o Novém světě a novém jméně - Grace Kelly. Co více ve své době mohlo přitáhnout pozornost než film korunovaný éterickou krásou mladých žen? A ať se mělo jednat o horor či vtipnou komedii, tato vlkodlačice toužila být opěvovanou dívkou, jejíž elegance a glanc se ponese v duchu dokonalosti ještě mnoho let po její rádoby smrti. Zajímala se o herectví takovou měrou, že se dokonce rozhodla navštěvovat Stevensovu vysokou školu zaměřenou na tento obor, kde v roce 1947 promovala. Později toho roku odjela do New Yorku, kde se nemohla nabažit divadla. A zatímco se pokoušela pilně studovat na Americké akademii dramatických umění, např. mluvený projev, kdy si nahrávala své výkony na gramofon, debutovala na Brodwayi. Zanedlouho na to přišel sedmiletý kontrakt se studiem MGM, který jí zaručoval týdenní plat a možnost nadále se věnovat divadelním rolím. A právě tehdy se její kariéra herečky rozjížděla naplno: po velkém úspěchu filmu Mogambo, kde excelovala v interiérech pravé Afriky, se stala dvorní múzou vyhlášeného mistra hororu, Alfreda Hitchcocka. Po obrovském úspěchu filmu Vražda na objednávku přišla role v Hitchcokově Okně do dvora, později se k tomu ještě přidajíc nabídka na film Venkovské děvče. Ten však vyrábělo studio Paramount, konkurenční společnosti. To se nejdříve MGM nelíbilo, později však svolilo a ona získala za tento film Oscara za nejlepší vedlejší herecký výkon. Poté následovaly další role a s tím spojené časté návštěvy zahraničí. Na jedné takové ve Francii potkala knížete Rainiera III. Ten jí pak půl roku psal a zahrnoval dary, až se odvážil ji přijet navštívit a požádat o ruku. Jeho nabídku přijala v den premiéry filmu The Swan. Jejich sňatek však měl ukončil veškerou její kariéru u filmu, což nesla těžce a ani titul monacké kněžny jí nedokázal vykoupit z let strádání. Později, roku 1982 zmanipulovala pár svých důvěrníků a naplánovala dokonalou nehodu, při níž za sebe podstrčila umírající ženu. Sama prchla ze země krátce poté, neohlížeje se na všechny ty roky, které prožila po boku oblíbeného to knížete malého území, sotva patrného na mapě. Znovu na delší dobu zmizela z povrchu zemského, vybíraje si novou identitu. Až teprve před časem se do dění ve světě zapojila jakožto Harley MacArra, profesionální lovec odměn. Stopuje uprchlé zločince, kteří se nedostavili k soudu za určité procento ceny jejich kauce. Může se zdát, že jde o lukrativní, ale také o velmi nebezpečnou práci. Ohání se tak nejen zbraní a pouty, ale též diplomem z kriminalistiky a zločince zásadně dopadá za volantem svého milovaného Mustangu z roku 1967 v rudé barvě.

Ve svém vlčím podobenství může pro mnohé působit... vcelku roztomile. Není nijak velká, mohutností se též pyšnit nemůže, spíše je uzpůsobená pro lstivé, ladné a hbité pohyby. Avšak nenechte se zmást, ne, že by neměla sílu. Nerada si ničí svůj pracně narostlý kožich. Snaží se držet stranou od jakýkoliv vlkodlačích smeček, je raději sama, někde v klidu, kde se nemusí nikomu zpovídat za své činy a jednání, které nejsou vždycky úplně v rámci nějakých pravidel jakékoli smečky. Povahově je stejná jako v lidské podobě. Záhadná, tajemná, s bohatou historií, která by na lopatky položila nejednoho člověka. Nikdo ji nezná natolik, aby od ní něco předem mohl čekat nebo věděl, jak zareaguje v určitých situacích, je nevypočitatelná. Chladná jako právě padlý sníh, ač barva kožichu nasvědčuje smlouvě s ďáblem. Většinou se toulá sama po nocích někde v lese či u jezera. Vlčice, které jde v očích vidět její nevyzpytatelnost, protože i ta kukadla si ponechávají svojí vlastní barvu, snad jen s lehkou příměsí stříbřité, kterou se světu snad pokouší dokázat, že je hrdý čistokrevný vlk.

* Je výborná kuchařka, ale nikdy by nepřiznala, že se jí líbí protáčet se v kuchyni.
* Umí jezdit na koni, ale profesionálním žokejem se nikdy nestala z jednoho prostého důvodu: když soutěží, vlévá se jí do žil nejen adrenalin ale též dominance a agrese vlkodlačí stránky, čímž koně tak akorát děsí. Jezdí tudíž více méně už spíše jen rekreačně.
* Za svůj život byla nejméně 4x vdaná a ve většině případů o sobě tvrdí, že je vdova, neboť dle jejích slov jsou pro ni "všichni muži mrtví", ač to není pravda.
*Je bisexuálního zaměření, ráda léhá s ženami i muži, jen tomu druhému pohlaví je snadnější pomotat hlavu.
* Nedokáže se postarat o zvířata. Proto se stará o kytky. Může se chlubit tím, že kaktus jí ještě neumřel, stejně tak begónie, růže a jiné druhy květin, které si rozesela po bytě.
* K smrti nesnáší ponožky v sandálech nebo v posteli. Takové muže vyhazuje a je schopna je společensky pohřbít. Ne-li přímo zabít.
* Řídí Mustanga z roku 1967 v rudém odstínu.
* Čas od času se vytasí s pouty. Konec konců je to její práce.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama