Hani Park

3. června 2018 v 14:23 | Admin |  Aktivní profily

Otec: Benjiro Park
Matka: Eun Mi Park
Starší bratr: Levi Park

Práce: Prodavačka v obchodě s hudebními deskami
Národnost: Korejská

Hani je dívčina se zdravou postavou. Ženské křivky jsou na správných místech, 158 cm vysoká a velice ohebná. Nehodlám být dřevo, říkává často. Aby se udržela v kondici, cvičí jógu a tancuje, jen tak pro zábavu samozřejmě. Má dlouhé vlasy, které se postupem času měnily na různé barvy. Proklíná pokrok. Z havraní černé se dostala až po zelenou. Ale jak postupem času dostávala rozum, nechala se obarvit na hnědou, kterou má doposud. Samozřejmě ještě občas ulítne na nějakou barvu, ale problém je, že barva jí na hlavě vydrží jen měsíc. Potom může dát své krásné barvě poslední sbohem. Má obrovské hnědé oči, které září nadšením vždy, když se mluví o jídle nebo albu, které zrovna přijde do obchodu.
Na jejím výrazu většinou poznáte, co si myslí. Nemusíte jí k tomu číst myšlenky. Je to otevřená bytost, která by se pro všechny rozdala. Jenže v jejím obličeji panuje panika, když jí oslovíte a ona vás nezná. Její reakce na něco neočekávaného je mluvení v jejím rodném jazyce. Panika a strach je nejčastější, když jí někdo osloví. I když není velice oslovující typ, je poněkud jistější v tomto případě.
Na toto děvče se nemůžete zlobit. Je to sluníčko, které se bude snažit vykouzlit úsměv na vaší tváři. Z počátku je trochu stydlivější, protože neumí navazovat konverzaci. Ale až najdete téma, které jí zaujme, rozpovídá se a někdy je k nezastavení. Pokud chcete, aby si s vámi děvče povídalo a nestranilo se vás, nemluvte o sourozencích, spřízněné duši a drogách. Vyvarujte se těmto tématům a po pár konverzacích jí budete mít omotanou kolem prstu. Ne, že by byla naivní (ona ví, že se život může obrátit vzhůru nohama každou chvilku), ale pokud vycítí, že vám může věřit, získáte si její uznání. Také nemá v povaze lhát a angažovat se do nějaké vysoké pozice. Ona? Alfa? V žádném případě. A to samé Beta. Nemá ráda spory a vůbec rvačky. Nechává to jiným. Bránění je ale jiná záležitost. Pro tu by se angažovala vždy.
Ale jako každý člověk, také Hani má své mínusy. Je líná, rozčiluje se vždy, když slyší jméno jejího bratra, a chová se jako chlap. Protože málokdy nosí šaty a preferuje kalhoty, nohy u sebe nebo noha přes nohu je u ní rarita. Rozvaluje se všude, kde se dá. Také, co stojí za zmínku a je to vcelku důležitá část jejího života, má sebevražedné myšlenky. Pokud nemá nic na práci nebo pokud jí něco ťuklo do hlavy, její myšlení se zaměřuje na smrt. Ale nedivte se. Holčina je na tomhle světě vcelku dlouho a málokdy se jí podařilo narazit na štěstí. Má vryté do paměti, že je k ničemu a že je tu úplně zbytečně. Většinu těchto věcí jí bylo řečeno jejím bratrem. Ani pořádně nevěděla, jestli tomuto stvoření má ještě říkat bratr. Nemá ve zvyku někoho nenávidět. Snaží se vždycky ze člověka vytáhnout to nejlepší, ale u bratra byl menší blok, který nemohla ještě skousnout. Jestli se vás Hani oblíbí nebo vám začne důvěřovat, začne blebtat a zapovídávat se. Chce vám vysvětlit, co možná nejvíce a je z toho někdy totální blábol. Sama dotyčného varuje a několikrát se za to omlouvá.
Tahle dívčina byla vychována na to, aby zůstala v domácnosti. Vaří, uklízí, nakupuje, když se jí chce. V Shademoru nemá nikoho, kdo by jí něco říkal, a proto dělá tyhle věci, jen když je to nezbytně nutné. Avšak když už musí nějakou z těchto aktivit dělat, dělá to pořádně a někdy si to i užívá. Jen jí do její práce nekecejte, jinak jí přestane dělat, nebo výsledek její práce nebude tak kvalitní, jako obvykle. Má svůj systém, který si vydobyla a tak to prostě musí zůstat, jinak má z toho nervy.

Čistokrevný vlkodlak jménem Hani Park se narodil na korejském poloostrově, který byl v tu dobu ještě pod vládou Japonska. Narodila se ve vesnici, která ležela v horách. Tato vesnice byla obklopena lesy a pláněmi; prostě ideální prostředí pro vlkodlačí vesnici. Její otec byl bývalý japonský voják a matka byla pradlena. Levi, Hanin bratr se snažil následovat otcovi stopy a také se chtěl stát vojákem, jenže jejich matka to nechtěla připustit. "Místo toho, abys bojoval za nepřítele, měl bys bojovat za vlast." Korea se snažila odtrhnout od Japonska, jenže to nebylo v tu dobu možné. Její rodině se vedlo dobře. I přes to věčné stěžování na ostrovní stát, mohli se mít hůře. Ale ten dobré se rozvrátilo v době druhé světové. I když tato vesnice byla v horách a moc obyčejných lidí tam nežilo, Japonští vojáci si našli do hor cestu. Ženy a děti byly donuceny obsluhovat japonské vojáky tak, jak si přáli. V tu dobu ještě naivní Hani věřila, že její spřízněná duše přijde a vysvobodí jí z toho pekla. To se změnilo hned poté, co byla několikrát znásilněna. I přes "chránění" jejího bratra a otce, bylo to k ničemu. Musela být poslušná, jinak by se její rodina dostala na popraviště. A aby toho nebylo málo, otce odvedli zpět do armády. Odchod otce jí zasáhl daleko více, než odpuštění její matky. Její matka milovala Leviho a věnovala se mu, i když by se správně měla starat o malou holčičku, která byla donucena dělat hrozné věci. Její matku sice vzali též, ale nenutili jí do věcí, do kterých tahali její dceru. Otec byl pro ni opěrný bod, vzor, který musela nechat jít.
Jednoho krásného dne. Přišli vojáci, ptajíc tentokrát po celé rodině. Obvykle to byla jen Hani, popřípadě ještě její matka. Trochu se zarazili, že musí odejít všichni. Ukázalo se, že nebyli jediní v šoku. Skoro celá vesnice musela jít s vojáky na náměstí, kde se museli postavit do řady.
"Že by nás konečně přišli zabít?" zamumlal Levi, který stál vedle jeho sestry, která nervózně koukala na jejího otce. Ten se na ní koukal s láskou v očích, jeho oči jí říkali, že to bude v pořádku. Matka, která stála hned vedle jejího manžela, dávala podobný pohled svému synovi, který měl chuť všechny ty vojáky roztrhat. Aby ho aspoň z části uklidnila, Hani vzala jeho obrovskou ruku do té její drobounké. Netušila, jestli to na něj mělo nějaký efekt. Jediný rozdíl, který nastal, byl, že oči jeho vlka přestaly tak zářit. I když Levi nedával své sestře moc velkou pozornost, jeho vlk jí zbožňoval a Hani ho měla hrozně ráda. Aspoň na jednu stránku jeho osobnosti měla nějaký vliv.
Nějaký chlap, který se mladé dívčině ani trochu nezdál, si všechny prohlížel se svýma pronikavýma zelenýma očima. Hani polkla. Bála se ho a bylo to na ní vidět. Muž se nad jejím ustrašeným pohledem jen ušklíbl. Očividně nebyl jediná, kdo se ho bál. Děti se schovávaly za svými rodiči a snažili se neplakat moc nahlas, aby se na ně nemusel kouknout. Byl to také vlkodlak a velice silný. Kdyby mu měla dát Hani nějakou hodnost, byla by to Beta. Alfu si vždycky představovala jinak.
"Můžete se radovat." řekl muž do hrobového ticha "Z vaší vesnice budou vybráni muži, kteří vyhrají druhou světovou válku!" Nervozita se dala krájet. Všichni se báli. Ženy o své muže, děti o své otce a muži o svou celou rodinu. A i když se Hani bála primárně o jejího otce, Leviho ruku stiskla trochu pevněji. Stisk jí byl oplacen. Bylo to poprvé, co jí poskytl nějakou útěchu a děvče mu bylo vděčno. V tu chvíli by se tam bez něho zhroutila.
Muž vytáhl z opasku spis. Byl to dlouhý seznam jmen, který začal číst. Rodina Park si musela počkat, byli až skoro na konci.
"Benjiro Park! První četa!" zvolal muž a Haniny oči byly zaplaveny slzami. "Můžete být poctěn! Jdete jako jediný do předních linií."
"Ne! Prosím ne!" zvolal její rozbrečený hlas. Její nohy jí nejraději zanesly do objetí jejího otce, kterého drželi vojáci za obě paže. Levi jí držel za pas, aby za ním neutekla. Ti dva vojáci se koukli na toho muže, který probodával Hani vražedným pohledem. Tedy aspoň ze začátku. Posléze se ten pohled změnil na nechutný úšklebek, který by její vlk nejraději smazal z obličeje.
"Budeme pokračovat. Nechte pana Parka zatím na místě." řekl muž a začal tam, kde skončil. Polovina mužů byla odvedena. Ta druhá polovina byla samá stařešina nebo pubertální výrůstek, jako byl Levi.
Jak všechny poslali domů, čtyřčlenná rodina musela zůstat.
"Jak se jmenuje vaše dcera, pane Benjiro?" zeptal se muž, s tím jeho nechutným úsměvem. Hanin otec zatínal zuby, aby mu neřekl, ať drží hubu. Bylo neslýchané, aby mu tak říkal. Tenhle japonský odpad neměl právo mu říkat křestním jménem. A už vůbec neměl právo koukat po jeho dceři. Od těchto typů se snažil Hani chránit. V tu dobu jich bylo požehnaně a chtěl, aby se jim vyhýbala. Po varování otce, jeho dcera málokdy opustila dům.
"Hani, pane."
"Hani…" vyzkoušel muž jméno dívčiny a daná dívka se otřásla znechucením "Hani, Hani. To, co jsi tam udělala, by vás všechny mohlo dostat na popraviště. Uvědomuješ si to?" V ten moment mu nedokázala odpovědět, jen strachy polkla. "Ale protože jsem milosrdný, všichni čtyři budete žít. V případě tady pana Benjira si nejsem natolik jistý, ale pokud je jeho touha žít tak silná, myslím si, že nebude problém."
"Prosím neposílejte ho tam." uklonila se Hani, že si před mužem i klekla. Hlavu skryla před mužem do dlaní, tráva jí šimrala do tváří. Jindy by se zasmála a řekla, že jí to lechtá. Jenže v tu chvíli jí do smíchu nebylo ani trochu. Chtělo se jí plakat. "Udělám cokoliv. Jen ho neposílejte." Vypadalo, že by toho muže přesvědčila. Hani by udělal cokoliv, aby její otec mohl zůstat doma. Věděla, že bude na ní potom naštvaný, ale byla to maličkost. Aspoň by žil.
"Drahá Hani, budu vás muset zklamat. Poslat ho do války musím." řekl muž s falešným soucitem v hlase. Hani cítila nenávist z jejího bratr. Dala by se krájet a servírovat na talíři. "Ale můžu ho dát do záložní linie. Pokud…"
"Pokud?" pípla dívčina, zvedajíc hlavu na muže.
"Pokud se vás budu moct vzít." řekl muž a Hani na něj vykulila oči. Jako by zapomněla, jak mluvit. A jak se rozmýšlela, prohlížela si obličeje těch čtyř, kteří tam s ní stáli. Matka měla na obličeji naději, že její druhá polovina zůstane naživu. Levi byl znechucen a jeho sestra netušila z jakého důvodu. Na toho muže ani nepohlédla, a zato koukla na svého otce, který vzal muže za límec a koukal na něj s nenávistí v očích.
"Poslyš, ty prase. Pošli mě klidně do prdele, ale na mou dceru nešáhneš s tou tvojí posranou packou. Je ti to jasný?" zavrčel Benjiro a Hani na něj koukala s vytřeštěnýma očima. Nikdy tak otce neviděla a bylo to naposledy, co ho viděla. Jejího otce od toho monstra odtáhli, ale to ještě stačilo, aby na něj plivl.
"Nezapomeň Hani! Tatínek tě vždycky bude mít rád!" A to bylo naposledy, co na ni její otec promluvil.
"Poslyš, ty prase. Pošli mě klidně do prdele, ale na mou dceru nešáhneš s tou tvojí posranou packou. Je ti to jasný?" zavrčel Benjiro a Hani na něj koukala s vytřeštěnýma očima. Nikdy tak otce neviděla a bylo to naposledy, co ho viděla. Jejího otce od toho monstra odtáhli, ale to ještě stačilo, aby na něj plivl.
"Nezapomeň Hani! Tatínek tě vždycky bude mít rád!" A to bylo naposledy, co na ni její otec promluvil.
V roce 1945 skončila válka a japonští vojáci se stahovali pryč z jejich území. Jenže brzo se jejich území stávalo Ruské a to pro zničenou Hani byla poslední kapka. Měla chuť umřít. Její matka jí nenáviděla. Kvůli ní jí odvedli jejího partnera. Za všechno mohla ta malá bestie. Do očí jí to nikdy neřekla, ale občas slyšela, jak jí proklíná ze spaní. Hani vždy skončila s polštářem plný slz. Ale přesto, že jí matka posílala k ďáblu, svého syna ještě milovala natolik, aby zachránila obě své děti. Den před tím, než rudá armáda obsadila poslední část území, zabalila věci svým dětem, dala jim mapu a řekla "Jděte na jih. Najděte Američany a utečte." Sourozenci udělali tak, jak jim bylo přikázáno. Našli americké vojáky a zůstali ve městě Soul, které se posléze stalo hlavní město Jižní Koreje. Hani mohla jen přihlížet, jak se celá Korea mění. Severní část se stávala krutější zemí než Japonsko, které bylo proti tomu svatoušek. Sourozenci nechtěli zůstat v jejich zemi. Museli pryč, nevydrželi by tam. Proto jakmile se oba naučili anglicky, odletěli do Ameriky. Začali v New Yorku, kde bydleli v jedné ubytovně. I když Hanina povaha jí říkala, aby celý den nic nedělala, nemohla si to dovolit. Měla tři práce, jen aby měli na nájem a jídlo. Levi? Z počátku jí pomáhal. To se změnilo hned poté, co se začal motat kolem špatné partičky. Hani mohla jen děkovat Bohu, že měla našetřené nějaké peníze, jinak by z nich byli bezdomovci. Její starší bratr, který jí měl chránit a pomáhat jí, dělal úplně pravý opak. Vysmíval se jí, že dře jako mezek, a bral jejich úspory na drogy a alkohol. "Proč jsi ještě tady?" nebo "Akorát překážíš." byl jeho oblíbený pozdrav.
Hanina psychika začala kolísat. Už byla kousek od toho, aby vzala žiletku a začala si podřezávat žíly. Z člověka, kterého se snažil mít stejně ráda, jako jejího otce, se začala formovat troska.
Jednoho dne Levi přišel domů po dalším mejdanu s jeho partičkou a Hani po dvanáctihodinové směně. Mohla si oddechnout aspoň na den; v obou restauracích bylo zavřeno a v kavárně si mohla dát volno. Už se těšil, že si lehne a bude moct spát o pět hodin déle než obvykle. S jejím drobounkým a spokojeným úsměvem držela šálek čaje v rukou. Jak byla přepracovaná, ručky se jí třásli a musela si sednout, aby se jí nepodrazila kolena. Spánek jí chyběl a nemohla se na něj dočkat.
BAM
Málem jí spadl ten šálek, když uslyšela, jak bouchly dveře. Druhou ránu čekala a rychle vypila čaj, aby ho nemusela vytírat ze země. Její bratr měl v oblibě jí brát věci z rukou a bylo mu jedno, že to byl vařící čaj. Šálek dala do myčky a ohlédla se k vchodu. Její bratr se snažil o to, aby si sundal boty. Nedařilo se mu to, jak se kolébal ze strany na stranu a ta flaška v pravačce mu rozhodně nepomáhala. Hani, jaká dobrá a starostlivá duše, k němu opatrně přišla.
"Potřebuješ pomoc, Levi?" zeptala se ho tiše. Jejímu bratrovi se povedla sundat druhá bota, kterou hned po ní hodil.
"Drž hubu, čůzo!" zařval na ní "Co tu vůbec děláš?! Máš být v práci! Kde máš prachy za dnešní směnu, no?! Potřebuju prachy! Tak odpovíš mi, ty krávo?!" Hani mu nedovedla odpovědět. Jen na něj zírala, nevěříc, co to vidí. Choval se hrozně, ale takhle ještě ne. Třáslo se jí tělo, plné strachu. Když mu nedovedla jeho sestra odpovědět, vrazil jí pěstí, které jí povalilo na zem. Seděla na zemi, držící si tvář a začala cítit, jak jí z nosu teče krev. V očích měla drobné slzičky a v tu chvíli měla chuť bratra poprosit, aby jí zabil. Ten jí, ale kopl do boku a Hanino tělo mohlo jen spadnout na bok a zakašlat. "Jdi už laskavě do prdele! Stejně tě tu nikdo nechce!" A s tím se odtáhl do svého pokoje.
Hani na té zemi vydržela dvě hodiny, které si ani neuvědomila. Z nosu jí tekla krev a ona si jen držela bok. Druhý den ráno mohla vidět pořádnou modřinu. Ale druhý den ráno už nebyla na ubytovně. Byla ve vlaku, které mířilo daleko od toho chlapa, kterého měla nazývat bratrem.

Huňatý, heboučký a tulící se mazel. Takto by se její vlk mohl popsat na první pohled. Je to pravda, avšak ne sto procentní. Tulící se mazel je jen pro osoby a stvoření, kterým skutečně důvěřuje. Nikdy neútočí, jen se brání.

VÝŠKA: 97 cm
VÁHA: 171 kg



Vlastní byt nad obchodem s deskami, kde pracuje.
Je pansexuál - je jí úplně jedno, koho bude milovat. Přece pohlaví není všechno.
Umí korejsky, anglicky a japonsky. Přestala obviňovat Japonsko, když dostala práci v jedné kavárně, kterou vlastnila Japonka. Miluje jídlo....HODNĚ miluje jídlo.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama