Cedric Shelton Roswell

2. července 2018 v 23:33 | Admin |  Aktivní profily

Biologičtí rodiče neznámí
Nevlastní otec - Rupert Eadwald, Bůh ví, kde je mu konec
Nevlastní bratr - Derek Eadwald, mrtvý, spáchal sebevraždu poté, co ho zmrzačila válka

Práce: Terapeut
Národnost: Britská

Už skoro sto let vypadá Cedric jako mladý muž a ještě to tak nejspíš chvilku zůstane, v dokladech je mu oficiálně 32 let. Se svým necelým metrem devadesát je docela vysoký, zato svalů nikdy příliš nepobral. Ty na rukou se časem ukázaly díky manuální práci a ne příliš častým návštěvám posilovny, jinak je a už nejspíš navždy bude celkem hubený. V posledních pár letech upřednostňuje oholenou tvář před vousy, černé vlasy nechává, ať si dělají, co uznají za vhodné. Patří ke světové menšině zelenookých, ale na jasném světle jeho oči vypadají téměř modré. Jakožto rozený Brit se za svůj přízvuk nestydí, ačkoliv není už zdaleka tak pěkný, jako býval před válkou. V Cedricovi se poslední léta bije jeho lidské já s tím vlčím. Na první pohled zapřísáhnutý pacifista, který by neublížil ani mouše, odpůrce násilí, zbraní (ale copak dělá ten colt ve skříni mezi košilemi?), muž přesvědčený o tom, že každý konflikt se dá vyřešit domluvnou a přátelským poplácáním po zádech. Nebil se už roky, roky nesáhl na zbraň, roky nevzal ničí život, protože zabíjení už si ve světových válkách i po nich užil dost. Je oddaný své práci, je terapeutem na plný úvazek, odhodlaný pomoci každé nešťastné bytosti na tomhle světě, která za ním přijde pro radu (navíc, jakožto soukromý terapeut si může účtovat více). Je relativně známý pro svá sezení s bývalými vojáky, ačkoliv se s nimi o své zkušenosti dělit nemůže, musí si ale dávat pozor, aby se jeho jméno a hlavně jeho tvář nestaly příliš známými. Někdy dokáže trochu bodnout svými sarkastickými poznámkami, má tendenci být hodně otevřený a upřímný - co na srdci, to bohužel i na jazyku. Někdy se krotí, někdy na to prostě kašle. Vnitřní vlk tohohle muže má ale na svět trochu jiný pohled. Vášeň, temperament, agresivita - to všechno dřímá uvnitř v podobě bestie, roky a roky potlačováno. Cedric je odhodlán nevypustit tohle zvíře už nikdy znovu na svobodu, kolikrát mu jeho vlčí podstata způsobila problémy, ale zdá se to být těžší a těžší. Jako kdyby každá jeho emoce měla tendenci měnit se ve vztek a každý drobný popud situaci jen tisíckrát zhoršuje. Nehty zaryté do dlaní, zevnitř prokousané tváře, ústa plná krve, pevně stisknuté zuby… To vše zatím pomáhá, ale lačné zlaté vlčí oči je stále těžší a těžší schovávat v takových situacích. Jen proto, aby své bouřící se emoce zase zvládl, se přidal do smečky s nadějí, že by mu to mělo pomoci. Nevyhledává společnost velkého množství lidí. Nejlépe se cítí s několika přáteli, pokud možno v okruhu mužů i žen. Nepotřebuje se kamarádit s každým, koho potká, snaží se si své blízké vybírat celkem pečlivě a neupínat se na ně celou svou existencí, protože nikdy neví, kdy se bude muset znovu přemístit a zanechat za sebou dosavadní život. Pokud za ním přijdete s prosbou o pomoc, záleží hodně na tom, kdo jste. Vesměs má ale tendenci pomáhat, však na tom závisí celá jeho práce. Ženy měl vždycky rád, vždycky se k nim choval s patřičnou úctou a s dostatečným obdivem. Za svůj dlouhý lidský, ale zato velmi krátký vlčí život se naučil jim docela rozumět, avšak ze všech jeho přítelkyň a milenek byla pouze jedna jediná vlkodlak. Není zde nic speciálního, co by na ženách upřednostňoval, po vzhledové stránce ani po stránce charakteru. Buď jej zaujme, nebo nikoliv. Se vztahy je opatrný, s těmi na jednu noc už tolik ne. Na ženění se ale určitě ještě necítí. Rád pije, alkohol mu chutná a když se chce pořádně opít, také ví jak na to. Moc to ale nedělá, v posledních letech právě ze strachu, že by se mohl přestat ovládat. Někdy zajde na skleničku i sám, což by se dalo považovat za alkoholismus, ale koho to sakra zajímá. Nekouřil od konce druhé světové a nikdy mu to vlastně nechybělo. Rád by řekl, že po těch letech ho války nestraší, ani jedna z nich. Opak je pravdou. Zapomíná se na ty hezké, příjemné věci, ale na utrpení nikoliv. Někdy, když začne mít pocit, že se konečně vzpamatoval, jej jedna jediná noční můra ze zákopů přivede zpět do reality. Stává se, že své přátele či dokonce partnerky vídá s urvanými končetinami stejně, jako kdysi viděl svého bratra. Obrazy válek jsou v jeho hlavě pořád a zubožené mysli to zabere ještě nejméně stovku let, než se jich zbaví úplně. Je jen málo lidí, se kterými o tom může mluvit. Však co by si normální člověk pomyslel, kdyby mu chlapec sotva ve třiceti vyprávěl o Sommě? Veškerá vyznamenání zničil, všechny známky pohřbil hluboko pod zem, jen svou fotku a fotku svého bratra v uniformách stále bezpečně uchovává v šuplíku.

Cedric toho o svých skutečných rodičích moc neví. Narodil se v Británii v roce 1895 celkem mladé vlkodlačici, z jejíž zakázané lásky k lidskému muži vzniklo vlčí dítě, o které očividně nestála. Proto se obrátila na svého dlouholetého přítele, Ruperta, a tak dlouho prosila, než slíbil, že se o dítě postará. Původně ho chtěl utopit jako malé kotě, hodit do rokle, rozsápat na kusy… Prostě připravit o život. Ale když se mu před dveřmi objevil maličký chlapeček, nebyl toho schopný. Ačkoliv nečistokrevný, dítě bylo vlkodlak, stejně jako on a stejně jako jeho jediný syn pouze o dva roky starší než tohle štěně, Derek. Dal kloučkovi jméno a své příjmení a vychoval jej jako vlastního. Rupert byl starý vlkodlak, jak starý, to se chlapci nikdy nedozvěděli. Disponoval však velkými znalostmi a neuvěřitelnou silou. Jeho žena, Derekova matka, zemřela pod rukama lovců. Nikdy o ní příliš nemluvil, věděli jen to, že byla taktéž vlčicí a že spolu soužili pravděpodobně dlouhá léta. Derek měl oproti svému nevlastnímu bratrovi jakožto čistokrevný vlk obrovské výhody, ale na svá bedra vzal hlavně Cedricovu ochranu. Jejich otec s nimi trávil veškerý svůj čas ve snaze vychovat z nich nejen dobré a silné vlky, ale také správné muže. Derek byl i v lidské podobě obrovský a statný už od útlého věku, ale uvnitř to bylo naprosto mírumilovné stvoření s jasnými zásadami. Bránil to, co mu bylo drahé a nikdy nezašel dál, než bylo nutné. Zato Cedric začal být brzy temperamentní a agresivní. Jeho netrpělivost a vztek mu často zatemňovali mozek a k tomu se rád bil - měl větší sílu než ostatní a v pěstních soubojích byl dobrý. Problém byl s jeho sebeovládáním. Probudit svého vlka mu nedalo vůbec zabrat a tak se nakonec učil jen doma, aby se mu nepodařilo ve škole prozradit, co je jejich rodina vlastně zač. Chlapci byli mladí, když vypukla první světová válka. Velké Británie se netýkala o nic méně než dalších Evropských mocností. I kdyby se mohl vyhnout povinným odvodům, Cedric se na obranu své vlasti hlásil téměř okamžitě a Derek v tom nemohl svého malého bratříčka nechat samotného. Dlouhé týdny poslouchali kázání otce, na co všechno si musí dávat pozor, aby zůstali utajeni, ale záleželo na tom ještě vůbec? Do války se přihlásili jako Cedric a Derek Comptonovi, na otcův popud s falešnými jmény. Nastoupili v únoru 1916 a domů se vrátili až na začátku prosince po aktivní účasti v bitvě na Sommě. K velkému překvapení živí, se všemi končetinami a k již menšímu překvapení psychicky neuvěřitelně otřesení. Čím těžší pro Cedrica bylo zemřít, tím lehčí to bylo pro všechny kolem. Nemohl si udělat žádné přátele, protože chlapci, se kterými se to ráno dělil o jídlo, byli o pár hodin později rozcupování na bojišti. Přes jeden milion vojáků na Sommě ztratili, dlouhé týdny strávili v zákopech a sledovali, jak muži odchází a již se nevrací. Tehdy si chlapci přísahali, že už nikdy více. Krátce po konci války se Cedric rozhodl, že je čas na změnu. Potřeboval léčit svého zraněného ducha a doma toho prostě nebyl schopný. Zanechal otce za sebou a společně s bratrem se přesunuli do Spojených Států, které byly odjakživa jejich snem. Ačkoliv tam se jejich cesty rozdělily, zůstávali stále v kontaktu. Dlouhá léta žil Cedric v Chicagu se svou francouzskou vlkodlačí přítelkyní, naučil se od ní perfektně francouzsky a ona zase od něj výborně anglicky a dokonce začal studovat práva, ale po třech letech se na to vykašlal. S Francouzkou vydržel několik let, než mu utekla za jiným, bohatším. Měl od té doby pár dalších vztahů a ačkoliv v žádném nebyl příliš spokojený, na vlkodlaka si žil velmi idylický život, který mu zkazila teprve druhá světová válka. Do téhle války narukoval již dobrovolně. Cítil se povinen chránit zemi, kterou miloval a bojovat za spojence, ke kterým měl velmi blízko. Tentokrát to byl ale Derek, kdo navrhl zapsání se do armády jako první. Absolvovali celý výcvik znovu, nikomu přeci nemohli říct, že už ve válce bojovali… Vypadali pořád jako mladíci. Brzy zjistili, že nejsou v armádě jediní svého druhu - vlkodlaků tam bylo sakra více, než za první války. Navzájem o sobě věděli a to jim poskytovalo velkou výhodu. Museli se sice stále schovávat, nikdo určitě nechtěl ve svých řadách zdivočelé napůl vlčí, napůl lidské bytosti… Ale nebyli sami, mohli využít svou sílu lépe, chytřeji a pro dobro země. To bratrům vyhovovalo. Výcvik v Americe se později přesunul do Anglie, odkud už se plánovaly obrovské vojenské akce a Cedric s Derekem byli společně se svým plukem sesazeni v Normandii. Tedy, pokud se tak dá říkat zběsilým seskokům po celém poloostrově z ostřelovaných letadel… To bylo v roce 1944, Den D. Zatěžko říct, která válka byla horší. Každá válka je ta nejhorší, rády se v tomhle předbíhají. Ztratili mnoho mužů, mnoho známých, mnoho přátel. Ale pro Cedrica tady vždy byla opora v podobě jeho bratra. Dokud to Derek, mírně řečeno, nekoupil. Ve skutečnosti? Skopčácká nášlapná mina mu urvala nohy, levou ruku a část nádobíčka. Pravou nohu až k pasu, pravou ruku nad loket. Ani vlkodlačí regenerace tohle spravit nemohla. Zmrzačeného vlka poslali domů. Cedric vydržel se spojeneckými vojsky až do konce války. Domů se vrátil po válce naposledy. Očekával, že ještě uvidí svého bratra, se kterým se nemohl ani rozloučit. Měl si domyslet, jaká je to kravina. Derek by takhle nemohl žít. Vzal si svůj vlastní život ještě než vůbec dojel domů. Pro otce to byla novinka. Do Cedricova návratu netušil, že přišel o svého jediného pokrevního syna. Bylo to také naposledy, co viděl toho nevlastního. Rok dva Cedric putoval pod různými jmény po Evropě, než se usadil v Československu, kde se vydával za Francouze. Francouzsky uměl od své bývalé docela dobře. Několik let žil v Praze, kde se naučil relativně obstojně Česky. Měl naději, že by mohl v Československu opravdu zůstat, usadit se… Dokud se opilý neporval v jedné hospodě. Nebylo to u něj nic neobvyklého, ale po dlouhé době někoho zabil. Mladého, možná dvacetiletého kluka. A jeho přítelkyni. To byla nehoda, vrazil do ní zcela nechtěně, neublížil by ženské, ale při pádu si rozrazila hlavu o roh stolu a zemřela, než se na místo dostala sanitka. Uprchl z Prahy a nakonec i z Evropy v březnu 1968. Tehdy se zapřísáhl, že už nikdy nikomu nevezme život. Tolik jich vzal a tolik jich zničil ve válkách, nemůže přeci ničit životy i teď, v dobách míru! V dalších letech se dal na potupné práce v Americe a učil se ovládat svůj vztek. V devadesátkách začal pod novým jménem znovu studovat, tentokrát psychologii, a absolvoval několik psychoterapeutických výcviků, než si otevřel vlastní terapeutickou poradnu v New Yorku. To se stalo na dlouhé roky jeho zaměstnáním, než bylo načase přesunout se zase o něco dál - běžná situace v životě vlkodlaka. Dlouho hledal, než našel Shademore. Tohle místo ho zaujalo především tím, že vlčí komunitou se netají. Vrátil se ke svému rodnému křestnímu jménu, nechal si přepsat doklady, včetně všech těch nutných k tomu, aby mohl dál vykonávat svou práci. Celý svůj život byl samotář, celý život se snažil být více lidský a potlačoval svou vlčí stránku. A tak konečně sahá po možnosti stát se opravdovým vlkodlakem, přidat se ke smečce, najít si opravdovou rodinu… Má pouze jediný strach. Roky nikomu nesáhl na život, roky se mu dařilo bojovat sám se sebou, se svým divokým vnitřním vlkem, který se neustále proti jeho lidskému já snaží bouřit. Co se z něj může stát, pokud nechá vlka volně běhat po světě? Nechce mít na svědomí žádnou další vraždu. Už nikdy. Snad právě proto se rozhodl přidat se k Lunaru.

Jelikož není zrovna mohutný v lidské podobě a čistokrevným vlkem také není, jeho vlčí podoba zdaleka nepatří k těm nejvyšším, ale spíše k velikostnímu průměru. Není nijak mohutný a vzhledem ke svému věku ani příliš silný. Oči má pronikavě zlaté a v husté srsti byste jen těžko hledali jizvy nebo nedokonalosti od stříbra či bojů s jinými vlky.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama